Problém, o kterém se už ví

Na prostou otázku, kolik dětí jsou vlastně zdejší gymnázia letos schopna přijmout, má ministerstvo školství překvapivou odpověď – nevíme. A nikdy jsme to nevěděli. Školy jsou ve zdejším decentralizovaném systému zřizovány a řízeny kraji. Což má mnoho výhod, ale také velkou nevýhodu. Na centrální úrovni chybí přímá zodpovědnost za to, co se ve školách děje – včetně toho, jestli je jich dost.

Jak aktuálně tušíme, tak není. Kolik uchazečů se na středních školy hlásí, o tom existuje přesný přehled díky jednotnému systému přijímacích zkoušek. Letos jich bylo 89 729, ještě před pěti lety jen 63 303. Tento skok šlo z tabulek porodnosti odvodit už před patnácti lety. Že by se podobně rozrůstaly i školy, tomu v praxi nic nenasvědčuje. Ale protilehlý údaj o chystané kapacitě, tak aby si šlo udělat obrázek o možné hrozbě neuspokojené poptávky, nikdo dosud centrálně nesbíral. A tak není divu, že jsme se ocitli tam, kde jsme, kdy média jsou zahlcena příběhy nepřijatých teenagerů a vláda svolává hejtmany na krizová zasedání, jejichž účelem je vzniklou situaci narychlo hasit.

Jak je možné, že kapacita v době sílící populační vlny nikoho nezajímala? Nový ministr školství Mikuláš Bek míní, že data věštící krizi zůstala na úrovni krajů, ale tam s nimi nikdo nepracoval, na centrální úrovni se o hrozící problém nikdo nestaral a že takto improvizovaně a nekoncepčně v Česku zkrátka fungujeme.

U školství navíc platí, že v něm mnozí politici pořád mnohdy nevidí individuální osudy dětí, nýbrž zásobárnu pro trh práce, kde stačí dobrá střední škola jen elitě. Možná proto se náměstek hejtmana Královéhradeckého kraje Pavel Bělobrádek na Twitteru diví, proč po něm někdo chce, aby kapacity gymnázií rostly a pak znovu klesaly podle populační křivky. A radní pro školství ve středních Čechách Milan Vácha připodobňuje školy ke sportu, kde je prý také těžší uspět v rámci početnějšího ročníku – a že holt to tak prostě je.