Jinakost je moje specialita

Za své desky Elements a Naked Pieces získala v půli dubna Cenu Jantar v kategorii Populární hudba. Před rokem děkovala z pódia Cen Anděl, když si odnášela sošku za nejlepší album v kategorii Jazz. Když se ale člověk vydá na její klavírní recitál, není vyloučeno, že spolu s vlastními skladbami bude mít na programu i Rachmaninova, Liszta nebo Chopina. Klavíristka Nikol Bóková je pozoruhodnou postavou zdejší scény. Publikum mate, ale zároveň mu svým svobodným překračováním hranic nabízí dobrodružnou cestu, která vede napříč územím klasické hudby, jazzu a inspiracemi z písňové formy. I proto se její četné koncerty mohou odehrávat ve sklepních klubech, na festivalech stejně jako v historických sálech.

„Kdo já vlastně jsem? Na koho lidi jdou, když jdou na Bókovou? Ve světě klasiky jsem ta jazzová pianistka, a naopak. Pokaždé mě charakterizuje ta jinakost. To je moje specialita,“ přemítá sama s úsměvem o své nezařaditelnosti v pražském bytě poblíž Riegerových sadů. Ten spíše než obytný prostor připomíná zkušebnu spojenou s nahrávacím studiem. Není tu místnost, v níž by se nenacházel klávesový nástroj, a vše je uzpůsobeno životu s hudbou. To umocňuje i skutečnost, že si od loňského roku alba vydává sama na labelu Soleil et Pluie, který založila společně se svým partnerem Janem Valou.

Odmalička toužila být koncertní pianistkou, dokonce se s tím pochlubila moderátorovi na veřejnosti už v devíti letech, když vystupovala s Janáčkovou filharmonií. Při studiu na vysoké škole si ale začala nahrávat a zapisovat vlastní nápady, často jen střípky. Začalo jí docházet, že jí nestačí být tlumočnicí hudby jiných a podřizovat se odkazu minulosti. „Uvědomila jsem si, že chci dělat svoje věci,“ popisuje tvůrčí svobodu, s níž se v roce 2019 pustila do nahrávání debutu Inner Place, na němž ji doprovázeli jazzový bubeník Michał Wierzgoń a kontrabasista Martin Kocián. Položila základy rukopisu, v němž se potkává pevný tvar klavírní skladby s jazzovou touhou po volnosti, a od té doby vydává nová alba v rychlém tempu každý rok.

To je ta genialita

„Byla jsem možná divné dítě, protože mě bavily stupnice i etudy,“ vzpomíná dvaatřicetiletá Bóková na raná léta. Nejprve objevila klavír v babiččině domě nedaleko Ostravy, a když její matka viděla, jaké pokroky dělá, pořídila pianino domů a nechala ji zapsat do „zušky“. Bókovou na cvičení fascinoval fyzický aspekt hry a s ním spojená zručnost, ale velmi brzy se přidala i fantazie: „V hlavě jsem si představovala, že moje interpretace bude tak dokonalá, že probudím duši autora,“ popisuje s pobavením a vypráví, jak jí učitelka vysvětlovala, že svým forte musí lidi v sále vylekat. Doma si zase třeba někdy vymyslela, že se na zahradě objevila víla, a zkoušela to hudebně ztvárnit. 

Právě schopnost působit na emoce, vytvářet příběhy a vtahovat publikum do fantazijních světů si dnes Bóková spojuje s vlastní hudbou. Na tu si ale ještě musela nějaký čas počkat, protože dospívání věnovala studiu klasiků i objevování a konzumování všech možných stylů, které ji zbavovaly žánrových předsudků. Nadšeně vzpomíná, jak jednoho dne přišla na zkoušku na konzervatoři s úplně vyřvaným hlasem, protože předchozí večer strávila v kotli na koncertě metalových Slipknot.