Je třeba nový slovník

Mnozí z nás vkládali velké naděje do nedávných prezidentských a parlamentních voleb v Turecku a věřili, že jasné vítězství opozice by mohlo znamenat zlom v celosvětovém trendu směřujícím k nastolení neliberální demokracie. Možná jsme se ale všichni nechali zbytečně unést a podlehli jsme kouzlu svobodných voleb a důvěře ve vůli lidu. To, co se o uplynulém víkendu v Turecku odehrálo, ve skutečnosti jen podtrhuje nejnovější a ještě znepokojivější trend, který je s nástupem neliberální demokracie spojený.

Stávající prezident Recep Tayyip Erdoğan sice ve volbách přímo nezvítězil, ale i tak pro něj dosažený výsledek určitým druhem vítězství je. Vedl si lépe, než jak předpovídaly průzkumy, a výrazně předstihl svého nejvýznamnějšího soupeře, takže s velkou pravděpodobností zvítězí ve druhém kole voleb plánovaném na 28. května. To je překvapivé, protože Turecko je zemí uprostřed ekonomické katastrofy provázené obrovskou inflací. Hlasování se navíc konalo jen několik měsíců po zemětřesení, při kterém si vláda vedla velmi špatně.

Vezměme ale v úvahu kontext těchto voleb. Proti Erdoğanovi stál kandidát opozice Kemal Kiliçdaroğlu, bezbarvý úředník bez většího charismatu nebo výřečnosti. Opozice však příliš mnoho jiných možností k dispozici neměla. Prezident již dříve vyřadil ze hry svého možná nejsilnějšího potenciálního soupeře Ekrema İmamoğlua, charismatického politika ze stejné strany jako Kiliçdaroğlu, který se vezl na vítězné vlně. İmamoğlu v roce 2019 s přehledem vyhrál volby na istanbulského starostu, což je klíčová pozice, jež stála na počátku Erdoğanovy vlastní cesty k moci.