Dělníci kultury

Inscenace Korespondence V+W v Divadle Na zábradlí už stříhá metr. Doslova, minulé pondělí z něj Jiří Vyorálek, Václav Vašák a Anežka Kubátová po představení odstřihli přímo na jevišti před diváky předpředposlední centimetr. Hrát se bude už jen 5. a 27. června, a pak bude konec. Po třinácti letech, kdy ústřední herecká dvojice poměrně změnila svůj tělesný zjev a Kubátová v roli Zdeničky Werichové vystřídala původní Gabrielu Mikulkovou, která ji hrála ještě při premiéře v brněnské Redutě, odkud se jedna z nejemotivnějších her v dějinách českého divadla přesunula do Prahy.

Hru jsem viděl počtvrté a počtvrté jsem byl pořádně dojatý. Tentokrát o to víc, když jsem si uvědomil, že takhle dlouho vlastně neměli Voskovec s Werichem nic šanci společně hrát. Osvobozené divadlo (několik let přejmenované na Spoutané) jim mohlo fungovat jen jedenáct sezon, za války v americké emigraci nebyl na pořádné divadlo čas a prostor, po válce spolu udělali jen Divotvorný hrnec, než Voskovec znovu skončil za oceánem, tentokrát už natrvalo. Nezbylo jim pak než vést dialog místo na jevišti pouze korespondenčně.

Možná to došlo i Vyorálkovi s Vašákem. Wericha a Voskovce krátce před derniérou hráli ještě víc na dřeň, dařilo se jim vystihnout totální fyzickou a hlavně psychickou vyčerpanost svých předobrazů a Vyorálek si na druhou půlku po přestávce ani nepřepudroval zpocený obličej. Frázi „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl“ křičel naštvaně dveřmi v boku scény k imaginárnímu publiku, jako kdyby se s ním netáhla pouhých třináct let v téhle hře, ale jako s Werichem i desítky let po jeho smrti.