Popírají, že Rusko vede na Ukrajině válku. Měli by za to být trestaní?

Když před osmnácti lety jistá pražská učitelka publikovala v komunistických Haló novinách svůj názor, že politické monstrprocesy v Československu v padesátých letech byly naprosto podle práva a dlouhé žaláře či tresty smrti si tehdejší obžalovaní zasloužili, svět zůstal v klidu: Martu Semelovou nestála její víra v „alternativní pravdu“ ani kantorské zaměstnání, ani kariéru. Tu to naopak nastartovalo – stala se jednou z hlavních tváří komunistické strany a poslankyní, jejíž úspěšnou politickou cestu ukončil až celkový úpadek partaje.

Když loni v březnu měsíc po začátku ruské invaze na Ukrajinu jiná pražská učitelka vyjevila svým žákům, že žádný útok Rusů na sousední zemi ve skutečnosti neexistuje a všechny zprávy o něm včetně fotografií a filmových záběrů jsou podvrhy zaplacené americko-židovským finančníkem Georgem Sorosem, dopadlo to jinak. Pohoršení žáků, rodičů i kolegů ji rychle připravilo o práci a letos – skoro rok po jejích slovech ve školní třídě – ji policie začala stíhat z trestného činu popírání nebo schvalování genocidy. Skončí-li u soudu a bude-li shledána vinnou, hrozí jí až tříletý pobyt za mřížemi.

Marta Semelová, učitelka vlastivědy na prvním stupni, svá slova nepronášela ve třídě před dětmi, nebo pro to alespoň neexistuje žádný doklad. Martina Bednářová svůj pohled vyslovila ve světě mobilů a sociálních sítí a pohotoví osmáci video s její ukrajinskou přednáškou pověsili všem na oči. Samozřejmě, i mimoškolní a dobře doložená slova Semelové mohli tehdejší policisté vyhodnotit přinejmenším jako schvalování trestného činu proti lidskosti a dát to k posouzení soudu, nicméně rozhodli se nechat to být. Postih pro její následovnici Martinu Bednářovou a další lidi, kteří dnes kvůli svým výrokům o Rusku, Ukrajině a tamní ruské útočné válce už stanuli před soudem nebo k němu míří, dokazuje, že svět se změnil.

Otázka je, zda se radovat, že Česko je konečně schopné a ochotné trestat lživé výroky plné nenávisti, nebo se naopak obávat o svobodu slova. Jak daleko by měl demokratický stát v hlídání a trestání veřejných projevů svých občanů zajít?

Je mi to jasný

Ruským vpádem na Ukrajinu 24. února 2022 vzala zasvé bezstarostná představa většiny obyvatel Evropy, že pro hrůzu a nebezpečí jsou hranice Evropské unie neprostupné, a probrali se do nové reality existenčního ohrožení. Český stát se v ní zorientoval docela rychle. Hned první den invaze se konala porada vrchních a krajských žalobců a jejich nejvyššího šéfa o tom, jak by „orgány činné v trestním řízení“ měly reagovat na možné schvalování či oslavování ruské agrese, a o dva dny později na tiskové konferenci varoval šéf žalobců Igor Stříž veřejnost, že kdokoli ruskou válku podporuje, ocitá se z hlediska českého práva na tenkém ledě. Na začátku března pak vydalo Nejvyšší státní zastupitelství instrukce svým níže postaveným kolegům, jak postupovat.

Stručně řečeno, český stát považuje ruský útok za porušení mezinárodního práva, které je trestné schvalovat, chování ruských jednotek na ukrajinském území za možnou genocidu, kterou je trestné i popírat – jakkoli instrukce zároveň policistům i žalobcům zdůrazňují, že svobodu projevu je možné omezit jen v těch nejvážnějších případech (více viz dokument na str. 17).