Vkus, který neměl hranice

Vyprávět příběh dlouhý zhruba 31 tisíc let je výzva. Zvlášť když jde o příběh umění na Moravě, který dosud stojí ve stínu paralelně se odvíjejícího kulturního dění v Čechách. Michal Konečný se ale této výzvy nezalekl a jeho kniha Apollo a Marsyas je ve výsledku jedním z nejlépe a nejčtivěji napsaných počinů, jaký u nás kdy o tomto oboru vyšel: ať už jde o umění na Moravě nebo v Čechách.

Pro vnímavého diváka

 Brněnskému rodákovi Konečnému je čtyřicet, v rodném městě učí na Fakultě stavební VUT (ta mu knihu spolu s nakladatelstvím Host vydala) a v Národním památkovém ústavu pečuje o fondy moravských hradů a zámků. Na knižní novince je tento profesní základ znát: ke čtenáři přistupuje jako trpělivý průvodce, který umí k tématu strhnout pozornost. Dějiny zdejších šlechtických sídel jsou plné vzrušujících historek a autor se nebojí jimi obsáhlý výklad zabírající bezmála sedm set stran neustále dramatizovat.

Název knihy si vypůjčil z Tizianova obrazu, který je už 349 let největším pokladem Arcibiskupského zámku v Kroměříži. V majetku olomouckého arcibiskupství se dnes nachází díky tomu, že si ho koupil biskup Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu. Konečného k volbě nepřiměla závratná cena nákupu (původně měl biskup zaplatit obchodníkům s uměním z Kolína nad Rýnem za Tiziana a další obrazy 10 tisíc zlatých) ani protahování splátky (nakonec musel po šesti letech na nátlak samotného císaře doplatit další čtyři tisíce). Drahota a dluhy jsou sice s naší výtvarnou kulturou spojené nejspíš už od chvíle, kdy někdo z hlíny vypálil Věstonickou venuši, jíž kniha logicky začíná, Konečný však po obraze „s jistou drzostí“ publikaci pojmenoval z jiného důvodu.