Macron ztrácí Francii a radikální konkurence sílí

Francii se nedá vládnout, říkával Charles de Gaulle. Také proto po nástupu do čela státu v roce 1958 prosadil do francouzské ústavy možnost přijímání zákonů, která vynechává poslance. Článek ústavy 49.3 zná právě teď ve Francii úplně každý. S jeho pomocí současný prezident Emmanuel Macron prosadil důchodovou reformu, kvůli níž pochodují od ledna ulicemi měst stovky tisíc demonstrantů a Paříž se až do minulého týdne topila v haldách nevyvezených odpadků.

Technicky vzato neudělal Macron nic špatně. Konkrétní použití zmíněného článku je v souladu s ústavou i s tradicí. De Gaulle takto prosadil obdobně zásadní věc, francouzský jaderný program, když hrozilo, že by přes odpor poslanců neprošel. Mnozí experti na důchodové systémy teď říkají, že francouzský prezident udělal jedinou správnou věc. Tamní penze se vybírají a distribuují podobně jako ty české a hrozilo, že ještě před koncem desetiletí nebude mít na bobtnající armádu vitálních penzistů kdo vydělávat.

Francouzi dosud chodí do důchodu v 62 letech a reforma to posouvá na 64 let. Změna bude postupná, tak aby prodloužení o dva roky „plně najelo“ v roce 2030. Tehdy by mělo ve Francii pracovat o několik set tisíc lidí víc, což by mohlo zaplatit důchod odhadovaným 18 milionům penzistů. Prodloužení povinných let v práci však považují Francouzi většinou za regresi sociálního pokroku, za který bojují od dob Francouzské revoluce. V anketách na ulici říkají, že pokud stát nemá peníze, ať si je půjčí jinde; ne od nich.