Fair play neničí bojkot, ale válka

Jeden z nejrozšířenějších mýtů kolem vrcholového sportu zní, že do něj nepatří politika. Říkají to s oblibou sportovní funkcionáři, kteří si zvykli, že je sport napojený na veřejné peníze, o nichž rozhodují politici, a kteří bez potíží vytvářejí s politiky přiznané i nepřiznané aliance při pořádání globálních akcí typu olympijských her nebo světových šampionátů. I díky těmto soutěžím se stal sport společenským fenoménem, vydělává spoustu peněz a pomáhá formovat mladé lidi. Nemůže se tedy tvářit, že se ho veřejné dění netýká. Je v něm zkrátka příliš zakomponovaný.

V téhle souvislosti je absurdní požadovat to, co teď dělá Mezinárodní olympijský výbor: tedy aby se konání olympijských her v roce 2024 ve Francii nedotkla tak kruciální událost celé dekády, jakou je ruská válka na Ukrajině. Notabene za situace, když už do nich fatálním způsobem zasahuje.

Jak to vidí Ukrajinci 

O vyloučení ruských sportovců se mluví od začátku války. Západ totiž rychle pochopil, že pokud je jednou z jeho mála zbraní proti agresorovi jeho ekonomická, politická a společenská izolace, pak její součástí musejí být i sportovci, kteří agresivní mocnost reprezentují. Jistě, je to postup, který nezohledňuje postoje jednotlivců, a nechává tak za sebou křivdu. Účast na závodech může být totiž odepřena i lidem, kteří před Putinem odešli do ciziny, ale vlastní ruský pas nebo kteří v Rusku zůstali, ale Putinovu politiku nepodporují.