Dělníci kultury

Hana Purkrábková se s Karlem Pauzerem poznala už během studií sochařství na UMPRUM, vzali se a vydrželi spolu až do její smrti v roce 2019. Podobně to u nás měla řada umělců a umělkyň. Adriena Šimotová a Jiří John, Olbram Zoubek a Eva Kmentová, Pavel Brázda a Věra Nováková, Vladimír Janoušek a Věra Janoušková nebo Milan Grygar a Květa Pacovská. Sochařka a keramička Purkrábková má nyní komorní výstavu Ze života v Museu Kampa a je to další povedené ohlédnutí muzea za groteskou našeho reálného socialismu.

Do takzvané české grotesky patřili lidé, kteří se snažili normalizační absurditu obrátit v žert, aby se z ní nezbláznili. Purkrábkové se to dařilo pomocí plastik lidí ve víceméně životní velikosti, které vytvářela z keramických hmot a šamotové hlíny. Na Kampě nyní ve výstavních sálech například sedí devět postarších dam na židlích, na kterých už řadu let na něco čekají, možná na zázrak nebo na doktora, však se instalace jmenuje V čekárně. Taky je na výstavě spousta řvoucích hlav, další paní houpající se na křesle nebo sám sebou zaujatý řečník. Nemá sice v očích takovou agresivitu, jakou známe ze zvířecích soch Karla Pauzera, ale stejně má návštěvník pocit, že na něj řečník každou chvíli seskočí ze svého piedestalu.

Umělecké páry pochopitelně najdeme i v současnosti. Dušan Zahoranský a Pavla Sceranková (ti spolu dokonce vedou ateliér na AVU), Dominik Lang a Eva Koťátková, Roman Štětina a Tereza Štětinová nebo Daniel Pitín a Adéla Babanová. Babanová má v těchto dnech v Praze taky moc pěknou výstavu. Respektive se účastní kolektivní přehlídky Shifted Realities v Galerii Rudolfinum, kde se ocitá po reprezentativním boku Eda Atkinse, Zacha Blase či Marwy Arsanios.

V rámci kolektivního osahávání fikčních světů Babanová v Rudolfinu promítá nejnovější film Zákon času. V synchronizované trojprojekci v něm vypráví o dalším uměleckém páru, jehož trvanlivost v tomto případě neomezuje délka lidské existence ani logika časové posloupnosti. Těch dvanáct minut filmu se dá vnímat jako koncentrovaná, leč vizuálně přitažlivá lidská úzkost, nejspíš inspirovaná nedávnou pandemií. A zároveň je to svým způsobem také groteska. Tak si na obě výstavy zajděte, stojí za to.