Anomálie

Čarodějnické procesy v americkém Salemu vypukly roce 1692. Těžko říct, čemu tehdy postižené dívky vděčily za své nevysvětlitelné záchvaty; incidentům předcházely epidemie neštovic a otravy námelem a záchvaty se jako požár šířily na další dívky, přičemž vykazovaly znaky typické pro masovou hysterii. Postižené dívky označily původce svého strádání a rozjely se čarodějnické procesy, které přinesly smrt dvaceti nevinným lidem – devatenáct jich bylo oběšeno a Giles Corey, který se k čarodějnictví odmítl přiznat, byl rozdrcen kameny postupně pokládanými na prsa.

V říjnu 1692 se massachusettský guvernér William Phips rozhodl čarodějnický soud rozpustit a nahradit ho Nejvyšším soudem, který odmítl všechna senzační odhalení a svědectví z předešlých soudních sezení. Zastavil popravy, a nakonec propustil na svobodu všechny uvězněné. O čtyři roky později se porotci oficiálně přiznali k omylu; podepsali prohlášení, kde své selhání omlouvali naváděním samotného ďábla k vyvraždění nevinných osob. To jsou poměrně dobře známá fakta.

Co se ale ví méně, je, že jeden ze sedmi porotců čarodějnického soudu, major Nathaniel Saltonstall, na své působení v tomto porotním soudu (Court of Oyer and Terminer) rezignoval, a to v den, kdy byla popravena první oběť procesů. Byl pobouřen tím, jak se s případem nakládalo, a i poté byl velmi nespokojen s průběhem řízení. 

Měla jsem tetu, o které se tradovala historka, kterak v Sokole na nějaké vánoční besídce soutěžila s ostatními dětmi o to co nejlépe odhadnout jednu minutu. Všechny soutěžící děti stály otočené zády do sálu, aby jim nikdo nemohl napovídat, a měly za úkol se otočit zpět ve chvíli, kdy si myslely, že uplynula jedna minuta. A zatímco už byly všechny děti dávno otočené, moje baculatá teta pořád stála jako dubisko a v duchu si počítala. Všichni na ni volali, ať už se konečně taky otočí, ale ona pořád stála, a když se konečně otočila, měla pochopitelně k žádoucímu času nejblíž – a přitom byla ze všech dětí nejmladší.