Vrazit nohu mezi dveře

Pro nás je nejsilnější argument to, že jsme se chovali správně. Po roce 1948 i v roce 1968, kdy se nám podařilo vrazit nohu mezi dveře a režimu se už nepodařilo je zavřít,“ řekl v roce 1999 v rozhovoru pro Respekt Ota Rambousek, agent-chodec, politický vězeň, emigrant, který byl nucen dvakrát utéct z rodné Prahy, spisovatel a také autor knihy popisující příběh bratrů Mašínů Jenom ne strach.

Oním „my“ měl na mysli aktéry třetího československého odboje (kdy první je Masarykův protirakouský, druhý proti nacismu a poslední proti komunismu) a následně politické vězně; „správným chováním“ myslel odboj proti komunistické moci, která se v Československu přihlásila k sovětskému modelu po mocenském puči v únoru 1948, a „vražení nohy mezi dveře“ pak symbolizovalo vrcholnou politickou akci v roce 1968 – založení klubu K 231. Jeho členy se stali političtí vězni odsouzení v předchozích letech právě za ono správné chování k dlouhým trestům odnětí svobody.

Sdružení K 231 bylo založeno před padesáti lety, 31. března 1968 na pražském Žofíně, nápad ustavit jej padl jen měsíc předtím. Název dostalo podle paragrafu na „ochranu lidově demokratické republiky“ 231/1948 Sb., který obsahoval trestné činy velezrady, vyzvědačství, ohrožení obrany republiky, vzbouření nebo násilí na ústavních činitelích či podněcování k útočné válce.

V uvolněné atmosféře pražského jara se po zrušení cenzury začalo mluvit otevřeně o minulosti. O represích i jejich nápravě, tedy o úplné rehabilitaci lidí, kteří si soukolím komunistické justice a vězeňství prošli: v číslech K 231 zastupovalo přibližně 130 tisíc bývalých politických vězňů. Většina z nich se vrátila z tohoto pekla s podlomeným zdravím, mnohým se rozpadly rodiny, propuštění vězňové mohli pracovat jen v podřadných zaměstnáních a živořili na hranici chudoby.