V krajině

Lány, a lány polí… Sleduji ty stovky hektarů, chvílemi od obzoru k obzoru. Zvedne se vítr a žene oblaka prachu krajinou, kterou projíždíme. Běží mi hlavou, jak mi místní vyprávěli, že nánosy hlíny z polí občas rozhrnují radlicí i silničáři. Zahlédnu pár dravců, sem tam se mihne na horizontu Říp. Země česká, domov můj…

Stavíme u zemědělského družstva, vědí o nás. Sedneme si do starší unimo buňky, pouštím diktafon: „… a když jsme šli na hon, tak jsme střelili 1500 zajíců, a nikde to nebylo vidět. Dneska jdou na hon a nepřinesou zajíce. Tady bylo družstvo na koroptve… čtyři sta, pět set koroptví. Dneska jsme viděli dvě, seděly, to je nádhera! Není to to zvířectvo, není… ale bez postřiku neuděláš nic, vždyť to vidím…“

Objíždíme farmy, kde hnízdí poslední čeští sýčkové. Jedna z našich nejmenších a v minulosti nejrozšířenějších sov. Sto let zpátky houkali sýčci v každé vesnici, v české kotlině jich žily desítky tisíc párů. Jen po roce 2000 jich vymřelo více než devět z deseti. Dnes máme posledních sto párů. Důvod? Ztráta míst, kde sýček hnízdí a uloví kořist. A tak jsme se v projektu České společnosti ornitologické vydali za farmáři, u kterých se vyskytuje. Právě oni mohou české sýčky zachránit víc než kdo jiný.

„Víte, ono se nejedná jenom o sýčka. Ono se jedná o všecko,“ upozorňuje osmdesátník, který stále ještě hospodaří. A pokračuje: „Já si vzpomínám, to jsem byl takovejhle špunt, a vyšli jsme za stodoly. Otec byl vášnivej myslivec… Prosím vás, jenom jsme vyšli za tu naši stodolu a otec střelil asi šest koroptví, já už je nemohl unést! To se tenkrát jelo s koňma s vozem, vůz byl plnej koroptví a bažantů. Dneska, to se týká jednak sejčka, ale i ty zajíce nevidíte, bažanta nevidíte, koroptve nevidíte. Když takhle napršelo, no vokolo tý louže jste měl spoustu všelijakých šídel, barevných motýlů, neuvěřitelný úplně, víte. A dneska tu a tam nějakej bělásek. Nevidíte nic, no.“