Přibližně ve stejné době, kdy Československá akademie populární hudby vyhlašuje v rámci cen Gramy 92 i kategorii zvuková kvalita nahrávky, vydává firma Globus osmideskový komplet skupiny The Plastic People of the Universe plný zvukové archeologie, který by neměl sebemenší šanci být do této kategorie nominován a s velkou pravděpodobností by si ho žádný z „akademiků“ nevšiml ani v rámci kategorií dalších. Vždyť „nikdo“ na deskách PPU neumí zpívat, virtuózně hrát a skládat davovou pop-music.
Doba byla jedním z nejdůležitějších nástrojů, které v PPU hrály. Nejspolehlivěji ovšem fungovala rytmika, zvláště baskytara Milana Hlavsy, autora veškeré hudby PPU. Rytmika vyrovnávala „poklesky“ sólových instrumentů, které pokud právě nehrály předepsané těžkopádné krátké riffy, dělaly si, co chtěly. Stavba riffů a pozdějších unison vytvářela u PPU patinu jakéhosi primitivního symfonismu a nekoncepčnost dlouhých free sól, především na housle a saxofon, připomínala jazzovou improvizaci, která však není pevně zakotvena v dokonalém zvládnutí instrumentálního řemesla.
I přesto celek fungoval velmi sugestivně. Řemeslo nahrazovala zvýšená hudební intuice, která se projevovala v kombinaci hudebních i nehudebních prvků a často spíš než rockovou písničku vytvářela melodramatické útvary zcela ojedinělého formátu. Velmi obrazná, především díky převaze textů Ivana Wernische, je sedmá deska, Hovězí porážka: „Chvíli přihlížel, jak se bourá vůl / sám zkusil palicí rozbít voko...“ „…rozvěšovali střeva / olizovali mastné prsty / zbytek hodili psům...“.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
