Na novém albu 100 Gecs je všechno, co by člověk od této dvojice čekal. To znamená úplně všechno. Pop, punk, emo, hip hop, rap metal, ska nebo hudba ze starých videoher. Stačí si pomyslet na jakýkoli populární žánr uplynulých třiceti let, a je téměř jisté, že se nějaký útržek z něj na desce 10,000 Gecs objeví.
Průkopníci hyperpopu, všežravého žánru stvořeného pro generaci Z i šikovné marketingové nálepky pro Spotify na druhém albu prohlubují ad absurdum dohnaný nespoutaný přístup k tvorbě. Z pokleslých a laciných, často nijak respektovaných žánrů tvoří divoké kaleidoskopické koláže. Vše tu je dovoleno, žánry se střídají v řádu sekund a zrychlenost prostupuje každou skladbou, čímž 100 Gecs, kteří fungují již sedmým rokem, v mnohém předznamenali aktuální tiktokové trendy.
Poťouchlost dua, které tvoří rovným dílem skládající i zpívající Dylan Brady a Laura Les, lze ilustrovat třeba skladbou I Got My Tooth Removed. Rozjíždí se jako srdceryvná rozchodová rocková balada: „Byl jsi tvrdý, nelítostný. Pořád jsem kvůli tobě plakal... Musel jsem ti říct sbohem,“ aby se zvrtla v divoké punkové ska s dechovou sekcí a přelila se v refrén o vytrženém zubu. Vedle role bavičů ale 100 Gecs umí jak roztančit, tak iritovat ucho digitálními distorzemi.
Přestože má album necelých 27 minut, hustotou nápadů působí nesmírně intenzivně. V průběhu let navíc dvojice přestala být tolik okouzlená žánrovými kontrasty ve svých skladbách a místo šílených kombinací umisťuje do popředí chytlavé popové nápady a melodie. Jakkoli to zní paradoxně, 100 Gecs jsou ve své hravosti čím dál serióznější, přesto nic neztrácejí ze zábavnosti. Podobně jako ti nejlepší stand-up komici mají totiž vynikající cit pro načasování pointy vtipu. Ty nejvíce otřepané a provařené žánrové postupy a klišé servírují v tu nejméně pravděpodobnou chvíli.
Pavel Turek
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
