Zabít Putina holýma rukama

Modro-žluté vlajky jsou připevněny na všech křížích. Jak pofukuje vítr, plápolají a hladí mužské a chlapecké tváře na fotografiích připevněných pod nimi. Je to zvláštní hřbitov. Nemá zdi. Velká, neohraničená louka kousek od centra města Lvov se rozkládá vedle Lyčakivského hřbitova, kulturně-historické památky, kde se už po desetiletí pohřbívají pouze významné osobnosti Ukrajiny se zvláštním přínosem pro svou zemi. Po začátku plnohodnotné Putinovy války loni v únoru pochovali na Lyčakivském hřbitově takových osobností třicet sedm. Více lvovských bojovníků padlých při obraně Ukrajiny se už do kulturní památky nevešlo. Pohřebištěm vojáků ze Lvova se proto od loňského dubna stala louka za zdí, na níž teď mezi kříži a plápolajícími vlajkami v chladném březnovém dni postávají matky mrtvých synů a povídají si s jejich fotografiemi. 

Mysleli na ni

U jednoho z hrobů stojí drobná žena v černém kabátě a čepici, z kabelky vytahuje krabičku, z ní dvě cigarety. Zapálí je obě. Jednu si nechá, druhou položí na hrob vedle několika bonbonů v celofánu a mandarinky, které z kabelky vytáhla před chvilkou. Na kříži je umístěná fotka mladého muže s bradkou, do objektivu fotografa se dívají usměvavé oči v přívětivé tváři. Nápis ukazuje jméno Ruslan Oleksandrovyč Siksoj a z data u jména lze vyčíst, že zemřel loni v dubnu v 29 letech. Žena si s cigaretou v ruce dřepne k hrobu tak, aby byly jejich oči na podobné úrovni, a něco mu tiše povídá. 

„Přináším svému dítěti cigarety a bonbonky, všechno, co měl rád. Vždycky si s ním zakouřím a popovídám, jako když jsem ho ještě měla,“ říká Ruslanova matka Aljona. Dnes mu přišla říct, že malá Dzvinoslava, Ruslanova čtyřapůlletá dcera, je pořád ještě smutná a občas kouká k nebi, jestli ho neuvidí. Řekli jí všechno, že je její otec hrdina a Putin že je lump a udělal válku a tatínka jí se svými pomocníky, zlými lidmi, zabil. A tatínek že je teď v nebi andělem. Vzali malou Dzvinu i na pohřeb. Aljona se o smrti svého syna dozvěděla ještě v Charkově. Tam se Ruslan narodil a se svými rodiči žil, dokud se ve 22 letech nerozhodl odejít podpořit demokratickou revoluci na Majdan v roce 2014 a pak se hned připojil k obráncům na Donbase. Rodičům o tom neřekl. „Řekl nám, že jede do Kyjeva, zalhal, že tam jede za děvčetem. Dozvěděli jsme se o tom, že brání Ukrajinu, z televize. Jednoho dne v roce 2014 tam byl záběr z blockpostu na Donbase – a my tam vidíme Ruslana,“ usmívá se Aljona. „Vysvětlil nám, že nám nechtěl dělat starosti.“ Matka ho prý přemlouvala, ať to zváží, ať neriskuje svůj život, ale nedal si říct. „Nemůžu jinak, říkal mi, je to naše země, nikdo nám ji nesmí brát,“ vzpomíná.

Loni v únoru už byl z jejího syna zkušený voják, narukoval hned po začátku Putinovy agrese. Ve vesnici u Lvova nechal manželku a malou dceru a 49. den války padl u Izjumu, třicetimilimetrová střela mu vnikla přímo do srdce. Aljona se svým manželem opustila den po synově smrti Charkov, nechali tam živobytí – zavedený autobazar a opravnu aut – i dům a odstěhovali se za Ruslanovou manželkou a svou vnučkou ke Lvovu, pořídili si dům hned vedle nich.