Tři tóny války

Jsou to jen tři tóny, ale nesou s sebou předzvěst hrozivých událostí a uvádějí do chodu krutou mašinerii. Byly to tři tóny války, které přišly jako okamžitá inspirace Volkeru Bertelmannovi, když se vrátil z pracovní projekce filmu Na západní frontě klid z Berlína. Režisér Edward Berger, který mu víceméně ponechal volnou ruku, mu dal pár instrukcí. „Připomnělo mi to trochu rozhovory s mým otcem, v nichž také padnou třeba jen dvě věty,“ vzpomínal na to Bertelmann se smíchem v rozhovoru pro časopis The Wrap. Jeden z požadavků, který Berger na skladatele měl, zněl, aby přišel s něčím, co ještě nikdy neudělal.

Bertelmannovi to už cestou vlakem domů do Düsseldorfu začalo šrotovat v hlavě a zpracovával první dojmy. Uvědomil si, že aby se hudební motiv ve válečném filmu prosadil, musí být dost krátký a průrazný akorát na to, aby se vešel mezi zvuky hlasitých explozí a výstřelů. Pak si pohrával s myšlenkou, že by rád použil nějaký dobový nástroj, a sepnulo mu to. Došlo mu, že má doma staré harmonium ze začátku 20. století, které patřilo jeho prababičce. Odkoupil ho před lety z pozůstalosti, nechal ho opravit, ale nikdy na něj nesáhl. Usedl tedy za něj, instaloval dovnitř mikrofony, zvuk prohnal kytarovými zesilovači – a našel své tři tóny, které znějí jako příchod apokalypsy. Měl z nich takovou radost, že okamžitě poslal mp3 soubor Bergerovi, který mu nadšeně odpověděl: „To jsou Led Zeppelin.“ Bertelmann pochopil, že je na dobré cestě.

Ta cesta se završila předminulou neděli v Los Angeles. V rámci ceremoniálu udílení Oscarů tu válečné drama Na západní frontě klid posbíralo čtyři sošky, čímž se stalo historicky nejúspěšnějším německým filmem těchto cen, a jednu z nich si za svoji hudbu odnesl i Bertelmann. Oscar pro něj má však i jiný, symbolický význam, Volker Bertelmann není typickým skladatelem filmové hudby, jakým je třeba John Williams, kterého v konkurenci porazil. Sedmapadesátiletý muzikant vzešel z rockové scény devadesátých let, v nultých letech pak coby sólový pianista a skladatel pod pseudonymem Hauschka vzkřísil a mezi mladým publikem zpopularizoval metodu preparovaného klavíru. Choval se k pianu jako DJ a stal se hvězdou německé scény, která sbližovala postminimalistickou klasickou hudbu s cítěním a intenzitou indie rocku nebo techna a dočkala se velkého mezinárodního úspěchu: naposledy si Hauschka před plnou pražskou Archou zahrál v květnu 2019. A po boku Bertelmanna v jeho šlépějích kráčejí další skladatelé jako třeba Max Richter nebo Nils Frahm.

Na západní frontě klid tak v jistém ohledu nepředstavuje jen vyrovnávání se Německa s vlastní minulostí, ale také přináší jeho podnětnou hudební současnost.

Život měšťáka neklapl

Bylo mu osm let, když šel s rodinou na Štědrý den do vesnického kostela a objevil tam pro sebe klavír. Slyšel tam postaršího muže hrát Mozarta, okamžitě chytil svoji matku za ruku a řekl jí: „Mami, k němu chci chodit na hodiny. Ten je super,“ vzpomínal Bertelmann před lety v profilu pro Deutschlandfunk Kultur. Rodina se šesti dětmi si sice vlastní klavír nemohla dovolit – otec pracoval jako prokurista, matka byla v domácnosti –, ale malý Volker ho dostal od tety jako dárek a skutečně začal za oním mužem docházet.

Hudba ho úplně pohltila. Ve čtrnácti už zakládal první kapely, v osmnácti dokonce napsal hudbu pro dvě epizody hojně sledovaného krimiseriálu Případ pro dva. Tehdy se také odstěhoval z ospalého venkovského Siegerlandu do Kolína nad Rýnem a začal dohánět všechno z nočního života, co během let dospívání zameškal. Současně se v něm umělecké směřování mísilo s praktickým. „Začal jsem studovat medicínu, ale přestal jsem, protože jsem dělal hudbu. Začal jsem studovat obchodní management, ale přestal jsem. Podnikl jsem hodně pokusů, jak si zajistit měšťácký život a ukotvit se, ale neklaplo to,“ popisoval s nadsázkou pro Deutschlandfunk Kultur.