Tíha monogamie

Moderní vztahy procházejí proměnou v mnoha ohledech. A cosi se jednoznačně mění i v pohledu na kdysi základní kámen lásky – monogamii. Nejde jen o stále více diskutovanou (byť výrazně menšinovou) polyamorii nebo různé formy otevřených vztahů. V českém kontextu se kdysi černobíle vnímaná debata, v němž se nevěra odbývala vtipy a hospodskými radami, posouvá k mnohem nuancovanější debatě o tom, proč vlastně lidé vztahy bokem tak často a tak neodvratně navazují. 

Nová jiskra

Jana (43) se s manželem seznámila před jednadvaceti lety během vysokoškolských studií, vzali se po osmi letech vztahu a mají dvě děti. V láskyplném svazku byla spokojená, přestože si za ty roky s mužem prošli obvyklými krizemi spojenými s péčí o malé děti či stresem z práce. Všechny svízelné situace ale zvládli a podařilo se jim něco, co Jana příliš ve svém okolí nevídá. „Dokázali jsme vše ustát a mezi kamarády jsme unikát,“ říká. „V širším okolí známe jen dva páry, které jsou spolu déle než my. Všechny vztahy mých kamarádek se rozpadly, ať už s dětmi nebo bez.“ 

A právě stabilita vztahu v kombinaci s jeho délkou ji před několika lety přivedla na myšlenku, která nejspíš napadne hodně lidí, kterým se povedl vztah započatý v mladším věku a do toho středního vstupují s touhou zažít něco nového. „Cítila jsem, že bych potřebovala v intimitě větší pestrost a inspiraci. Prostě nové jiskry do života.“ Když možnost otevřeného vztahu opatrně nadhodila, muž se tomu zprvu bránil, a cestě jinam nepomáhala ani hluboká partnerská krize, kterou právě prožívali. Zhruba před rokem se ale domluvili a Janě se podle jejích slov velmi ulevilo a zaplavil ji pocit vděčnosti a respektu k partnerovi: „Už jen ten pocit, že můžu, mi pomohl. Hned se mi lépe dýchalo, cítila jsem se svobodněji a lépe.“ Manžel to prý cítil podobně.