Smíří Petr Pavel Česko?

Euforie stoupenců nového prezidenta je naprosto pochopitelná. Zažívají pocit lidí, kteří dlouho vyhladovělí bloudí po lese a najednou před sebou spatří vesnici. Očekávání, která vkládají do Petra Pavla, jsou ale často nereálná, přemrštěná. Pokud bychom je shrnuli, tak se nesou v duchu: chová se jako slušný člověk, nedělá rozdíl mezi bohatými a chudými, svými stoupenci a voliči Andreje Babiše, neuráží, působí reprezentativně… takže jej musí přijmout většina společnosti a dojde ke smíření protichůdných táborů. Nic z výše popsaného ovšem v realitě neznamená, že si nová hlava státu získá přízeň všech Čechů.

Lidé mají různé představy o tom, co má dobrý politik splňovat. A očekávání jedné části společnosti bývají v protikladu s nadějemi ostatních. Dokonce se často stává, že deklarované nároky na prezidenta jsou v rozporu s voličským rozhodováním. Češi dávali na první místa „prezidentských“ kritérií slušnost, důstojnost, reprezentativnost, ale přesto dvakrát zvolili Miloše Zemana.

Proto i kdybychom vycházeli z oné deklaratorní poptávky na hlavu státu – slušnost, dobré zastupování v zahraničí, častý kontakt s veřejností –, nemůžeme tvrdit, že když je Petr Pavel naplní, přijme ho drtivá většina společnosti, a změní se tak zdejší atmosféra na politické scéně.

Během posledních deseti let jsme mnohokrát viděli, že politické sympatie fungují jinak: nemalá část veřejnosti je ochotná opustit nárok na slušné chování, pokud politik sdílí nevraživost vůči lidem, k nimž volič taktéž chová averzi. To byl právě klíč k úspěchu Miloše Zemana. Pro voliče nedělal nic, ale napadal uprchlíky, Romy, intelektuály, novináře, vědce, ekology… Byl to dobrý reprezentant hněvu svých stoupenců.

Petr Pavel se takto nechová, což je velký přínos, ale zároveň je to člověk jasných názorů a hodnot. Hlásí se k Evropské unii, k NATO, chce pomáhat Ukrajině, je kritický k Rusku, říká, že je třeba bojovat s dezinformacemi – ve výčtu témat, která rozdělují společnost a nový prezident se v nich jasně profiluje, bychom mohli dál pokračovat. A už to stačí k tomu, aby jej velká část společnosti nepřijala.

Podívejme se k sousedům, kde Zuzana Čaputová dělá vše pro to, aby byla společnost jednotnější. Snaží se neustále hledat mosty mezi názorovými proudy ve společnosti. Ačkoli vzešla z liberální strany, opakovaně se sešla s papežem Františkem, což je z jeho strany jasný projev sympatií. Zuzana Čaputová se nesnaží polarizovat, drží se zpátky při politických střetech ve vládě či parlamentu, aby nepůsobila, že někomu straní. Populisté ale zkrátka potřebují nepřítele, bez nich by neměla jejich existence smysl. A tak z ní udělali hlavní terč.

Když skončil otevřený a komunikativní prezident Barack Obama, lidé si zvolili krále všech populistů Donalda Trumpa, protože měli pocit, že jejich strach – z elit, mizejících jistot – musí dostat hlas. Hledali úplný protiklad k Obamovi. Tomu demokratičtí politici mohou jít těžko naproti. Respektive musejí v tom ohledu, že dělají vše pro to, aby se lidem bez ohledu na jejich preference lépe žilo, ale nemohou opustit vlastní hodnoty. Například slovenské prezidentce nadávají „americká agentka“ jen proto, že drží západní kurz – členství v EU a NATO. Má ho opustit, aby byla populárnější, šla naproti svým oponentům? Rozhodně ne, už proto, že by to byla pro zemi tragédie.

Popravdě bychom velmi těžko hledali politickou osobnost, které se podařilo společnost sjednotit. Nečekejme to ani od Petra Pavla. Zdá se, že on si to uvědomuje, což naznačil inaugurační projev, ale zejména jeho soustředění na pomoc regionům, které dosud zůstávaly v mnoha ohledech opomenuty. Chce jim nabídnout víc než jen krásné řeči.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje  

Erik Tabery
šéfredaktor