Jak řešíte to, aby se vaše děti hýbaly?

Žijeme na kraji vesnice, ve slepé ulici, a o to jednodušší to je. Tříletý syn chodí sám ven, s jen o pár let staršími kamarády. Jezdí na kolech, koloběžkách, hrají fotbal, hokej, házejí si míčem. Ví, že může „na pole a zpátky“. Jeho starší sestry takovou volnost v jeho věku nezažily. Žili jsme ve městě. Bála jsem se pustit je samotné ven. Jaro, léto a začátek podzimu jsou v tomto ohledu na vesnici parádní. Blátivá, zakouřená zima už taková výhra není. Se synem ale máme určitě větší sportovní ambice než s dcerami, které sport nikdy moc nelákal. Bude to pro nás znamenat vozit jej do většího města za atraktivnějšími sporty, než jaké nabízí místní základní škola nebo spolky. Shodujeme se na hokeji nebo tenisu. Zároveň ale musím uznat, že nabídka, nejen sportovních kroužků, je ve zdejší škole široká.

Pro mě je pohyb nedílnou součástí života. A i když není jednoduché jej s třemi dětmi denně aplikovat, snažím se využít každé chvíle k nějaké aktivitě – chůzi, běhu, plavání, józe... A to je, myslím, nenucený motivátor pro naše děti. Když vidí, že nás rodiče pohyb baví, chtějí se automaticky hýbat také. O víkendu jdeme na kolo, v zimě na sáňky, v létě na chalupě jezdíme každý den plavat na koupaliště, chodíme na houby, na procházky... V Praze je to během školního roku samozřejmě složitější. Vstávání do institucí, celodenní koloběh a logistika neumožňují tolik společného pohybu. To nás vedlo k rozhodnutí dát nejstarší dceru do komunitní školy, kde v porovnání s běžnějšími základkami děti tráví mnohem víc času venku – každou přestávku a po škole jsou za jakéhokoli počasí v parku nebo na hřišti. A k tomu její „pohyb“ doplňujeme sportovními kroužky, které ji baví.

Já osobně se snažím být pro svoje děti příkladem. Trávíme co nejvíce času v přírodě, jezdíme na kole, kolečkových bruslích, v zimě lyžujeme. Do školy, na tréninky děti jezdí na kole. Pohyb je pro nás přirozenou součástí života.Jinak v České olympijské nadaci finančně podporujeme děti, pro které jsou pohyb a sport stejně tak důležité. Jedná se o děti rodičů samoživitelů, ve finanční nouzi, děti v pěstounské péči nebo z dětských domovů, kterým ve sportování brání nedostatek peněz. Najdete mezi nimi i reprezentanty, ale na talentu nezáleží – rozhodující je, aby měly chuť pravidelně sportovat. Kromě finanční podpory pomáháme i s motivací dětí ke sportu, zprostředkováváme jim setkání a tréninky s olympioniky a zapojujeme je do akcí spojených s olympismem.

Snažíme se jít dětem příkladem. Odmalička je bereme na procházky, na kolo, plavat… Snažíme se, abychom byli neustále někde venku a aktivní. Naše děti naštěstí pohyb berou jako naprosto přirozenou věc. Syn nejraději tráví čas na koloběžce a také se věnuje parkouru. Nejstarší dcera dělala dlouho atletiku a teď se aktivně věnuje tanci. Nejmladší zkouší všechno. Nejvíc ji teď baví kolo.

Člověk je na pohyb naprogramován a sedavý způsob života jako nepřirozená forma fyzické inaktivity mu škodí jako akcelerátor civilizačních chorob. A v případě nejen dospělých, ale i dětí a mládeže jsme svědky růstu obezity, které by bylo možno výrazně preventivně předcházet právě zdravým pravidelným pohybem.
Téma významu rodičovské výchovy a autority pro motivaci, intenzitu, úroveň, zaměření a v neposlední řadě adherenci, tedy celoživotně směrované osvojení si sportovně pohybových aktivit dětí a mládeže, nesporně přímo či zprostředkovaně souvisí s daným kulturním a sociálním klimatem. V naší společnosti tak narážíme na problematiku konzumní společnosti, kde pohyb již není nezbytnou součástí existence profesních aktivit, fungování domácností a individuálních forem dopravy. O to větší význam hraje pohyb pro zdravý a všestranný rozvoj jedince a společnosti. Nejen na úrovni vztahu rodiče–děti přitom narážíme na rostoucí zájem dětí o pasivní trávení volného času před obrazovkami počítačů či mobilních telefonů, stejně tak jsme konfrontováni s rodičovskou touhou „dát dětem to nejlepší“ cestou cílené systematické sportovní přípravy směrem k vábivé kariéře vrcholového sportovce. Přitom mnohdy zapomínáme na zásadu, že právě v kontextu motivace dítěte pro pohybové aktivity je nadšení pro kterýkoli sport vždycky prvním předpokladem jeho provozování a systematického a úspěšného pokračování. Generačně osvědčený vztah mezi rodiči a dítětem je, kdy již od útlého věku dítě sdílí s rodiči zdravé sportování v rámci možností místa, času, sezonních podmínek, či dokonce počasí, a přitom se dítěti ponechá volný prostor pro samostatné rozhodování o míře, stupni, úrovni a intenzitě sportovní angažovanosti. Včetně rozhodnutí věnovat zájem a energii jiné smysluplné aktivitě přispívající k životadárnému průběhu socializace a osobnostního zrání.