Česká lvice

Letošního Českého lva za nejlepší televizní film nebo minisérii převzala za minisérii Podezření kromě jiných tvůrců i producentka Pavla Janoušková Kubečková. Ve svém děkovném projevu vyjádřila podporu mladé generaci filmařek, zejména z řad producentek a režisérek, které dle jejích slov mají šanci vnést do českého filmového průmyslu empatii, sounáležitost a spolupráci. Poukázala na nerovné podmínky v české audiovizi a zadoufala, že ji nová generace nejenže změní, ale i zcela ovládne. 

V sále se po projevu zvedl nadšený potlesk, ale já jsem jen pár řad za sebou slyšela hlasy, které projev neváhaly posměšně okomentovat: „Hlavně žádnou agitku.“ Zamrazilo mě z toho právem, nebo jsem přecitlivělá a zase jsem nepochopila vtip? Ze svých prvních Českých lvů jsem odcházela brzy a společensky unavená, ale ten projev mi v hlavě zůstal. Zůstává i dnes, v Mezinárodní den žen, kdy „něžné bytosti“ dostávají bonboniéry a karafiáty místo respektu a rovných příležitostí.

Česká audiovize se podle slov Janouškové Kubečkové za posledních patnáct let dramaticky proměnila, ale ženy jsou v umění stále znevýhodňovány. Jako absolventka FAMU si vzpomínám na okamžik, kdy nám studentkám bylo řečeno, že budeme muset jednou rukou točit a druhou kojit. Měla jsem zatím obrovské štěstí na kolegy a projekty, ale nejsem slepá k atmosféře, ve které den co den svou práci odvádím. Především mě zasáhl okamžik, ve kterém Janoušková Kubečková vyslovila naději, že jednou přestanou být zdravé ambice žen zaměňovány za aroganci. 

Při mých osobních rozhovorech je věta „jsem trochu arogantní, ale vím to o sobě“ vrcholem mé zranitelnosti. A teď se ptám, jestli je to sebereflexe, nebo to jsou zdravé ambice, o kterých mi ale ještě nikdo neřekl. A ať jsem jakákoli, mohla bych také najít odvahu projevit svůj názor, bez ohledu na hlas, který říká: „Nic tak strašného se ti nestalo, zničíš si kariéru, stejně nikoho nezajímáš.“