Obrázky žižkovské

Prostředí zanedbaného Žižkova normalizační éry vytvořilo sugestivní kulisu už v předloňské novele Simony Bohaté Všichni sou trapný. A snad ještě výraznější roli toho, co drží celý příběh pohromadě, hraje v jejím novém románu Klikař Beny. Zatímco předtím stál v centru dětský svět deformovaný tlakem okolí, které toto období bere jen jako zbytečné zdržení, v novém románu jsou v centru dospívající a dospělí. Proto je snad jeho atmosféra méně depresivní: tyto postavy už nacházejí cesty, jak se stáhnout na periferii společnosti a tam si vytvořit přijatelné způsoby žití. Může to působit poněkud hrabalovsky, ale o hledání perliček na dně tady nejde. Jádrem je, jak uniknout z chapadel společnosti, jimiž jsou vojenská služba či práce u stroje podle norem.

Kromě figurkovitých postav, které se znají či potkávají, sceluje román i motiv fotografování. Nejen jako způsob, jímž hlavní hrdina Beny uniká ze syrové každodennosti, ale i jako způsob vyprávění: každá kapitola je jakýmsi portrétem, zaostřením na příběh jedné z postav, i když se tu vyskytovala už dříve. Vzniká tím portrétní album podivínů z okraje: samotářů z rozpadlých rodin, mladých lidí prchajících za každou cenu z toho, co by mělo být domovem, ale je jen prostorem násilí, chlastu a animálních projevů. Vyprávění rádo spočine na detailech prokládaných dobře odposlouchanými dialogy, ale příběh je silný a prodírá si cestu vpřed, byť v druhé polovině už citelně unavenějším tempem. Nicméně jednotlivé epizody jsou…