Štědrost se vyplácí

Rok, který za pár dní skončí, nebyl úplně veselý. To všichni víme. O to zajímavější je ale zjištění, že několik dobrých zpráv, které naopak přinesl, je úzce svázaných s těmi špatnými. Přesné vyčíslení ještě chvíli potrvá, ale už dnes víme, že v Česku se v roce 2022 vybralo vůbec nejvíc peněz na dobročinné účely, jak od firem, tak od drobných dárců. Ochota pomáhat druhým se pak projevovala i mnoha jinými způsoby. A nejde jen o Ukrajinu, byť podpora válkou sužované zemi i uprchlíkům tvoří pevné jádro letošní dobročinnosti. Jak ukazují medailonky tří lidí připojených k tomuto textu, obecnou platnost nemá ani častá populistická výtka, že „našim se dnes nepomáhá“.

Miliardy – a miliardy

Není pochyb o tom, že se letos povedlo cosi výjimečného. „Z hlediska dobročinnosti končí zcela výjimečný, přelomový rok,“ říká Klára Šplíchalová, ředitelka Fóra dárců, organizace sdružující dárce různého druhu a propagující filantropii. „V objemu vybraných peněz, v rychlosti, v jaké se to podařilo, v tom, jakými různými způsoby se solidarita projevovala, že šla napříč společností.“

Začněme u informace, kterou se naše štědrost ukazuje nejsrozumitelněji. Přestože přesná čísla budou známá až za několik měsíců, už nyní je shoda na tom, že tento rok padnou všechny dosavadní rekordy. Přičemž ten předchozí padl loni, kdy se podle propočtů Fóra dárců na dobročinné účely vybralo od firem, individuálních dárců, nadací a pomocí dárcovských SMS necelých 12 miliard korun. Letos by měla být podle předběžných odhadů částka vyšší o dvě až tři miliardy.

Ohromující cifry na účtech pozorovaly zejména zavedené organizace, které rychle zareagovaly na ruské napadení Ukrajiny. Člověk v tísni na darech obdržel zhruba 2,35 miliardy korun, částku pětinásobně vyšší než loni. „Letošní rok prokázal, že Češi jsou především v dobách krizí velice štědří,“ říká ředitel fundraisingového oddělení organizace Tomáš Vyhnálek. Podobné skoky hlásí také další organizace, třeba Charita ČR získala v porovnání s loňskem trojnásobnou částku – více než 365 milionů korun.

Přestože největší objem peněz vygenerovala snaha pomoci specificky Ukrajině, během roku pokračovaly trendy z posledních let, které posilují dobročinnost, jež není navázaná na konkrétní událost typu pandemie, války nebo tornáda. Stále více individuálních dárců navíc přechází od jednorázových darů k pravidelnému přispívání. Člověku v tísni v jeho Klubu přátel přibylo šest tisíc lidí, což je výrazný meziroční skok, takže jich aktuálně má 30 tisíc. Ostatní organizace mají méně početné kluby, ale i jim postupně rostou. „Naší snahou je, aby co nejvíce jednorázových dárců začalo přispívat pravidelně,“ říká Lenka Pipková z Charity ČR. „Je to příležitost lépe plánovat naši práci, pro dárce zase možnost více proniknout do pomoci, kterou lidem v nouzi poskytujeme, a vybudovat si s Charitou bližší vztah.“

Trvale nastavených na každoměsíční odvod je rovněž již více než polovina dárcovských SMS, přičemž letos na podzim se Fórum dárců dohodlo s operátory na dalším navýšení částky, kterou je možné darovat – k 30, 60 a 90 korunám tak nově přibyla částka 190 korun. Přičemž obecně rozvoj technologií dobročinnosti pomáhá tím, jak snadné a rychlé je díky nim někam poslat peníze, což vedlo k boomu on-line dárcovství.

Podobné trendy lze pozorovat i u firem. Dobročinnost se stala pevnou součástí firemní kultury. „Když jsem před dvaceti lety začínala s fundraisingem, tak jsem musela firmám vysvětlovat, proč mají někoho podporovat,“ říká Simona Bagarová, která dvacet let radila neziskovým organizacím s tím, jak získat prostředky či lépe plánovat. „Dnes už je to přirozená součást fungování společnosti.“ I firmy stále častěji podporují dlouhodobé pr ojekty neziskovek, podíl na dobročinných aktivitách nabízejí zaměstnancům jako benefit, podporují zaměstnanecké sbírky (k vybrané částce třeba přidají její násobek). Na poli dobročinnosti svázané s podnikáním pak v posledních letech obrázek překreslují velké rodinné nadace, které rozšiřují řady nadací a fondů, jež místo s miliony operují s miliardami (viz text na straně 22–25).

Věnovat něco jiného

I když se to měří obtížněji než peníze (což by se mělo změnit příští rok, až Český statistický úřad spustí pravidelné šetření dobrovolnické činnosti), je zjevné, že letos narostl také objem nefinanční pomoci. A i tady měla zásadní vliv válka, přičemž šlo nejen o dobrovolníky pomáhající ukrajinským uprchlíkům při příjezdu (třeba Iniciativa Hlavák), ale de facto o každého, kdo je u sebe ubytoval, pomáhal jim se v nové zemi zorientovat, založil dětskou skupinu pro jejich děti, poskytoval péči těhotným Ukrajinkám… Desetitisíce, možná statisíce lidí.

Jak ukazují medailonky tří lidí připojených k tomuto textu, nenápadná dobrovolná pomoc běží i v řadě jiných oblastí a společenských témat: u mentálního zdraví, otázky péče (a specificky péče o seniory) či nemateriální pomoci dětem vyrůstajícím v dětských domovech. „V dobročinnosti nyní rezonují nová témata, která nasvítily krize posledních let. Obrovské téma je třeba duševní zdraví,“ říká Dagmar Goldmannová, ředitelka Nadačního fondu Via Clarita, který se věnuje filantropickému poradenství. S pokračující energetickou krizí a rostoucími náklady na život, jejichž vlivem se na hranu chudoby propadá stále více skupin obyvatel, pak ještě podle znalců terénu poroste pozornost napřená právě tímto směrem.

Motivaci mají dobrovolníci často podobnou. Třeba projektu Patron Ligy otevřených mužů (více v medailonku) se účastní úspěšní lidé – lékaři, právníci, manažeři, ale i řemeslníci nebo majitel autoservisu. „Obvykle do toho jdou s tím, že jsou vděční za to, co v životě mají, a chtějí společnosti něco vrátit,“ říká manažer projektu Lukáš Talpa. „A baví je, že pomoc se neděje jen prostřednictvím peněz.“ Zároveň ale neplatí, že dobrým dobrovolníkem může být každý. V Patronu třeba lidi pečlivě vybírají a dávají si pozor na nadšené „záchranáře“, kteří chtějí spasit rovnou celý svět. „Někdy to bývají lidi, kteří si nedokážou nastavit hranice a fungovat spolehlivě, což ale my potřebujeme,“ upozorňuje Talpa. Ne každý by nakonec dobrovolníkem být měl. Přestože řada lidí pohybujících se v prostředí dobročinnosti zdůrazňuje pozitivní efekty, které dobrovolnická činnost má, zároveň dodávají, že není nic špatného na tom vybrat si pro sebe jinou cestu, jak pomáhat. „Dobrovolnictví může být velmi nabíjející, ale není to pro každého,“ říká Klára Šplíchalová z Fóra dárců. „Je důležité, aby lidi nebyli lhostejní. A je nutné, aby si každý vybral to, co mu vyhovuje.“

••••

Síla sněhové koule

Simonu Bagarovou (41) nikdy nenapadlo, jak ohromný význam může mít obyčejná sněhová koule. Až když jednou v zimě nabrala plnou hrst sněhu a přinesla ji nevidomé klientce domova pro seniory, která několik let nebyla venku. Právě takové drobné situace pak způsobily, že dobrovolnická činnost, při níž se věnuje také seniorům s demencí, výrazně změnila život také jí. „Naučila jsem se prožívat radost z každodennosti, radost z malých věcí, objevila jsem v sobě velkou empatii,“ říká. „A zejména u lidí s demencí hledáte cestu, jak se na ně napojit, jak s nimi komunikovat beze slov. A bavilo mě hledat u každého klienta individuálně, jak mu můžu každodennost a to, co ho celý život definovalo, zprostředkovat.“

Po studiu sociální práce sice Simona Bagarová zůstala v oboru, nicméně spíše v jeho „manažerské“ části – jako konzultantka na volné noze dvacet let radila neziskovým organizacím s fundraisingem, vytvářením dlouhodobých strategií či s organizací. Chyběl jí ale přímý kontakt s lidmi a přání si před osmi lety začala plnit tím, že začala každý pátek docházet jako dobrovolnice do domova pro seniory, který se nachází nedaleko jejího bytu na pražské Letné. „Nešla jsem tu školu studovat proto, abych seděla u počítače, ale abych byla v terénu,“ říká.

Pomoc v různých zařízeních pro seniory ji pak přivedla k tématu, kvůli kterému se do něj původně vůbec nepouštěla. A nakonec to vyvrcholilo tím, že založila neziskovku vlastní. MILA usiluje o zlepšení podmínek pro výkon pečovatelské profese – špatně placené, bez společenské prestiže, ale zároveň ohromně náročné a zodpovědné. „Pečovatelé jsou ti, kdo rozhodují, jestli se jejich klienti cítí jako lidé s příběhem a identitou, nebo jako kus hadru,“ říká. „Zároveň ale často nemají dobré podmínky k práci. Pokud chceme lepší péči o staré lidi, tak musíme zajistit lepší podmínky těm, kteří se o ně starají.“

MILA nyní nabízí jednotlivým domovům zhruba půlroční spolupráci, v rámci níž se ředitelům snaží pomoci změnit fungování jejich zařízení, nejčastěji co se týče práce s týmem nebo komunikace. Simona Bagarová také vydala knihu rozhovorů s pečovateli. Kniha se jmenuje podle zápalu pečovatelů a pečovatelek Hořím – od sněhové koule celkem dlouhá cesta.

O mě tady nejde

Jedna věc je v jinak stabilním a přehledném životě Martina Rosického „značně nejistým podnikem“, jak sám říká. Padesátiletý expert na budování a správu telekomunikačních sítí a ženatý otec dvou teenagerů takto mluví o svém „setkání s klukem“. Tím „klukem“ tu ovšem není jeho bezmála osmnáctiletý syn, ale mladý muž, který se před časem odstěhoval z dětského domova (a o němž z osobních důvodů neprozrazujeme další podrobnosti) a Martin Rosický se stal jeho „patronem“. Tak se říká mužům, kteří v rámci dobrovolnického projektu Patron organizovaného bezmála deset let nevládní organizací Liga otevřených mužů (LOM) doprovázejí kluky z dětských domovů, kteří se zrovna stavějí na vlastní nohy (LOM před časem představil i ženskou verzi a aktuálně je v programu celkem 62 dvojic).

I když je to s jeho svěřencem často nejisté – někdy neodpovídá na zprávy, nepřijde na smluvenou schůzku –, Martinu Rosickému to až tolik nevadí. „Nejde o mě, jde o něj – a on ví, že se na mě může spolehnout, kdyby nastala nějaká krize,“ říká. Za více než pět let patronství jich nastalo několik: když se mladý muž rozhodl náhle odejít z dětského domova, když ho ovládla panika před nástupem do práce, když zápasil s dalšími osobními problémy, když se během dalších konfliktů svého patrona naléhavě ptal, co se mu plete do života (poněkud ostřejším slovníkem). Nastaly ale i hezké chvíle, často nečekaně během běžných životních situací – když někam jeli autem a povídali si o autech nebo vyrazili na nákup bot. A především, v těch méně běžných – třeba když nakonec dětský domov opustil a všechny krize ustál. „V ten moment jsem mu rozhodnutí odejít pochválil a podpořil ho v tom, protože to byl dobrý krok,“ říká pan Rosický.

Ačkoli patronství nevypadá jako nenáročný relax pro volné chvíle, Martin Rosický zdůrazňuje benefity. Některé slýcháme i od jiných dobrovolníků: v pohledu na někoho, kdo se nenarodil do úplně ideálních podmínek, uviděl ostřeji kvalitu vlastního života. Ocenil vhled do zcela jiného myšlení a pohledu na svět, přičemž jedním z rysů tohoto myšlení je soustředění na přítomný okamžik. Radost z toho, že aktuálně je vše v pořádku. „Tady a teď, neřešíme, co bylo a co bude,“ říká pan Rosický. „Vlastně ze mě udělal trochu buddhistu.“

Být součást principu

Eliška Antošová tomu věnuje každou volnou chvíli – když uspává syna, když má zrovna chvíli při cestě autem, nad kávou. E-mailem nebo na dalších komunikačních platformách. Psycholožka a terapeutka vedle svých „standardních“ klientů poskytuje psychologické služby také lidem, kteří si je nemohou dovolit, mají z terapie obavy, cítí nedůvěru nebo se stydí. „Hodně lidí ani nemá jinou možnost,“ říká paní Antošová. „A zároveň jim chci ukázat cestu ke standardní terapii, že je dobré se toho nebát, že to není stejné jako povídat si s kamarádkou.“

Jako matka tří dětí, z nichž dva synové jsou autisté, nemá volného času právě nazbyt. Právě náročná péče o děti, které vyžadují speciální podporu, se paradoxně lépe kombinuje s ad hoc pomocí než s pravidelnými sezeními s klienty. „Protože svůj čas poskytuju zadarmo, tak tím můžu lépe vyplňovat volný čas,“ říká, roli však hraje také pocit dluhu za pomoc, kterou sama dostává. „Mně pořád někdo pomáhá, cítím velkou potřebu to vracet. A mám ráda ten princip, když si lidi na světě vzájemně pomáhají, chci toho být účastna.“

A je toho účastna většinu dospělého života. V šestnácti dobrovolničila na dětském oddělení v nemocnici, kde předtím ležela s mononukleózou. Později pomáhala v Lize vozíčkářů, kde se starala o bosenské volejbalisty paralympioniky, nebo v hospici, kde si chtěla podle svých slov „ohmatat“ téma smrti, protože v té době zvažovala dráhu patoložky. „Zjistila jsem ale, že mě mnohem víc baví mluvit s živými lidmi,“ směje se. „Hlavně proto, že jsem viděla, jak ohromný vliv na jejich psychiku má, když jim někdo v tomto směru pomůže.“ A stejně jako u většiny dobrovolníků, s nimiž zde mluvíme, šlo často o jednoduché, každodenní situace – třeba zajít na pivo, někdy na úplně poslední. Ale taky události obrovského významu. „Podařilo se mi u několika klientů usmířit jejich rodiny,“ říká. „To je pocit k nezaplacení.“