Velmi rewarding

V deštivý listopadový večer se v pražském obchůdku Ráj deskovek po zavírací době schází na pohled nesourodá pětice mužů mezi třiceti a padesáti. Někteří mají sako a košili, jiní svetr a tričko, ale všichni přišli se stejným cílem: společně si zahrát deskovou hru. Na dlouhém stole rozkládají papírovou mapu, nad níž pak s kostkami v rukou stráví asi pět vzrušených hodin.

Tentokrát padla volba na Successors, válečnou strategii odehrávající se ve starověku, v níž mezi sebou coby vojevůdci bojují o nadvládu nad světem. Na první pohled je jasné, že jde o hru pro zkušené hráče, která je pro novináře toužícího nahlédnout do světa deskových her příliš složitá. Naštěstí je tu ještě jeden volný stůl a u něho Dan a Tonda, dvojice ostřílených hráčů, kteří jsou ochotní nabídnout mi něco přístupnějšího. Na široký stůl rozkládají Brass: Birmingham, hru, která je na nejpopulárnějším deskoherním webu BoardGameGeek.com v žebříčku aktuálně druhou nejlépe hodnocenou hrou na světě. Prý ji s trochou pomoci zvládne i začátečník a zároveň je dost kvalitní na to, aby při jejím hraní člověk zažil kouzlo moderních deskovek – a možná mu propadl.

Deskové hry, ještě nedávno všeobecně vnímané jako zábava pro děti a hrstku podivínů, totiž zažívají neuvěřitelný rozmach. Vycházejí jich stovky ročně, hraje je čím dál více lidí a celosvětově úspěšné hity vznikají i v Česku. Čím to, že v éře dokonalých počítačových her, pohlcujících sociálních sítí a neomezené nabídky filmů na streamovacích službách přibývá lidí, kteří rádi posunují figurky po kartonovém plánku? Důvodů je víc, ale výsledek je víc než zřejmý. Globální trh s deskovými hrami v posledních letech rostl dvojciferným tempem. Loni dosáhl objemu 14 miliard dolarů a během příštích šesti let se má jeho velikost víc než zdvojnásobit na 30 miliard.

Hravá generace

Dan a Tonda za dvacet let hraní vyzkoušeli stovky deskovek a v poslední době je baví právě Brass, ekonomická strategie zasazená do Anglie v době průmyslové revoluce. „Líbí se mi, že se dá vyhrát mnoha způsoby, a také historickým námětem,“ vysvětluje Tonda. Hráči v ní soupeří, kdo vybuduje větší obchodní impérium. Střídají se v tazích, berou si karty z balíčku, na mapě staví textilky, slévárny či pivovary a propojují je plavebními kanály či železnicemi. Ve hře je skrze karty přítomný prvek náhody, ale o vítězství víc rozhoduje schopnost naplánovat si strategii a pohotově reagovat na tahy soupeřů. Brzy je jasné, že proti zkušeným hráčům nemám šanci, ale to hlavní se podařilo – hra mě pohltila a během skoro dvou hodin jsem se ani jednou nepodíval na mobil.

Tenhle vzácný stav je evidentně něčím, co v dnešní roztěkané a přetechnizované době vyhledává stále více lidí. Potvrzuje to i Michal Pešák, majitel obchodu, kde se seance odehrává. Sám prý během dospívání v devadesátých letech minulého století trávil většinu času hraním videoher, ale dnes dává přednost těm deskovým a totéž vidí u svých vrstevníků. „Je to víc sranda, musí se u toho víc přemýšlet, není to prosté klikání, je to zábavnější,“ říká.

Ráj deskovek otevřel před osmi lety, velký zájem ale pozoruje zhruba v posledních pěti letech. Do obchodu prý zpočátku přicházeli hlavně „nerdi a geekové“, tedy skalní fanoušci – dnes tu nakupují většinou „maminky a mladé páry“. Nárůst popularity má podle Pešáka několik příčin, z nichž jedna je generační. „Já a mí vrstevníci jsme byli zvyklí hrát hry od dětství, ať už počítačové nebo hry na hrdiny jako Dračí doupě. Teď máme rodiny, času je méně, ale chuť hrát nám zůstala,“ říká.

V tom se podle Pešáka dnešní třicátníci liší od těch dřívějších, kteří deskovky považovali za zábavu pro děti. S tím podle něj souvisí druhá příčina dnešního zájmu – existuje tu obrovská nabídka kvalitních her. „Dřív jich bylo pár, dnes jich vycházejí stovky, můžete si najít hru pro každou příležitost. Na party si vezmu jednoduchou hru s kartami, se spoluhráči z amerického fotbalu si zahraju jinou hru, ještě jinou pak s malou dcerou,“ popisuje.

Předchozí generace znaly hrstku her, jako byly Dostihy a sázky nebo Člověče, nezlob se, tedy české varianty zahraničních her vzniklých před více než sto lety, ale tím jejich povědomí většinou končilo. Originálnější a nové hry k nám začaly proudit až po přelomu tisíciletí hlavně z Německa, které je považováno za kolébku současné herní renesance.