Ticho je lepší než řev

Pořadatelé festivalu 4+4 dny v pohybu mě minulý týden pozvali na zvláštní večeři. Už místo bylo výjimečné. Divadelně-výtvarná přehlídka se do uplynulé neděle konala v Erpetu na pražském Smíchově, někdejším sportovním centru vyhledávaném špičkami místní politiky a byznysu, které si zde na obřím golfovém trenažéru domlouvaly, no znáte to… Dnes je zchátralý, částečně vyhořelý areál třetím rokem zavřený a večeře pro třicet lidí v něm při svíčkách matně připomněla, že tu kdysi bylo dost rušno.

Tentokrát se ale nic nedojednávalo, pozvání dostali lidé od kultury, aby spolu mluvili o tom, „o čem se nemluví“. Divadelníci, hudebníci, výtvarníci, galeristé, filmaři, producenti, herci i novináři. Debata byla neveřejná, aby měl každý prostor svobodně říct, co ho v kultuře trápí. Hodně se mluvilo o kritice, protože ta kulturní se z médií prakticky vytratila a nahradily ji hádky a osobní útoky na sociálních sítích. Taky se mluvilo o strachu, ať už z rostoucích nákladů a klesajících příjmů nebo z toho, že nebude vůbec žádná práce. 

Z debaty vyplynulo, že bychom víc měli mluvit o svých selháních, o tom, co se v kultuře nepovedlo, o projektech dělaných jen kvůli tomu, aby se vešly do grantových tabulek, a zařazování lidí do škatulek z pouhé pohodlnosti, i když do nich nepatří. O nestíhání termínů, o obelhávání nejbližších spolupracovníků, o lhaní si do vlastní kapsy, o farizejském plácání po zádech lidí, kteří by přitom potřebovali slyšet krutou pravdu o své špatné…