Pozvání, které se neodmítá

České předsednictví hostilo na sklonku minulého týdne summit čtyřicítky evropských států, které vidí na pozadí ruské války proti Ukrajině potřebu spolupracovat, a poté schůzku členů Evropské unie. Svoji roli země zjevně zvládla: podařilo se uspokojit často roztodivné požadavky delegací – třeba to, že ázerbájdžánský prezident měl s sebou 47 členů osobní stráže –, Miloš Zeman ve své zdravici nikoho neurazil, politici si pochvalovali intimitu debat v prostorách Pražského hradu bez povinných komuniké a prohlášení.

Bude to ale k něčemu, až se všichni vrátí domů? ptali se ještě v Praze novináři a analytici. Odpověď je jednoduchá: nevíme. Do jaké míry se soukromé konverzace, stisky rukou a vyměněná čísla zhmotní v nějakou kvalitativní změnu, na to odpoví až budoucnost. Ukázalo se ale, že svobodný svět spolu chce mluvit, a to samo je momentálně hodnotou.

A pomůžou podobné události Česku? ptali se dál Češi. Většinou měli na mysli, jestli tím stoupne prestiž státu a dostane se mezi ty, které se vyplatí sledovat. Měli bychom se ale ptát, jestli to pomůže nám samým ve vztahu k okolnímu světu. Jestli vezmeme Evropu víc za svůj domov, náš zájem nebude končit za Rozvadovem, nebude to „my“ versus „oni“. I tady je odpověď jednoduchá: pomůže. Podobná setkání bourají hranice, fyzické i mentální, přispívají k europeizaci debaty, dokazují, že nejsme sami.

Proto je škoda, že se Česko nepřipojilo jako jedna ze zakládajících stran k novému geopolitickému institutu, který v Praze rozjeli…