Na otočku do Běloruska

Špatné tušení jsme měli od začátku, ale naše dobrodružné duše si nedaly pokoj. Při cestě Pobaltím se rozhodujeme jet na oběd do Běloruska.

Sedmikilometrová šňůra kamionů vyplňuje pruh směrem na hranice i obě krajnice. Zbývá jediný pruh, v němž se musejí vyhnout auta jedoucí z obou směrů. Na litevské hranici ukazujeme pasy a můžeme dál. Druhá strana hranice je výrazně méně propustná. Celník nás naviguje do pruhu pro cizince, kde si nás vezmou do parády místní orgány. Mladík ve službě si zběžně prohlédne naše auto a směje se, zda nevezeme marihuanu. Tím ale legrace končí.

Nosíme pasy a různé papíry z okýnka do budky, z budky k přepážce a zpět do okýnka. Není zde nikdo, kdo by nám řekl, co máme dělat, žádné cedule se stanoveným postupem. Nějaký čas zabere vyplňování formuláře o autě v azbuce (kterou neumíme), včetně přepisu celého technického průkazu i s odhadem ceny vozidla v rublech. Po dvou hodinách čekání a vyplňování žádám celníka o ukončení celého procesu. Takhle svou dovolenou trávit nebudu! Celník zděšeně vyvalí oči a sundá si čepici. Začne se potit a svolá další více či méně odpovědné osoby a radí se. Nikam to však nevede, a tak souhlasím s dokončením procesu. Orgán získává zpět své sebevědomí a nařizuje: všechno ven a jeďte na rentgen celého auta. Doufám, že mě nechají čekat venku. Po návratu z rentgenu říká hlavní soudruh s čepicí velkou jak víko od popelnice: „Vsjo, da svidanija.“ Nemohu tomu uvěřit! Můžeme vyrazit.

Ve městě Grodno slaví Den nezávislosti. Lidé chodí ve svátečním, holčičky mají mašle jak vrtule od helikoptéry a chlapečkové protentokrát nezlobí, protože sosají točenou limonádu. Hlavní náměstí je obklíčené jednotkami OMON, které všechny výletníky v rámci bezpečnosti řádně prošacují. Vnější obklíčení tvoří početní pomahači autokracie a vnitřní zas pomahači gastronomie. Voní šašlik, stánky přetékají jídlem a pitím.

Můj vztek a zoufalství byly naštěstí zmírněny kulinářskými specialitami a setkáním s milými lidmi. Mladý pár umí trochu anglicky a jejich roztomilá dcera si vypomáhá Google překladačem. Našemu čekání na hranicích se vesele smáli. Pouhé dvě hodiny – to je sen. Společně odhadujeme, jak dlouho to asi zabere na druhou stranu.

Po jídle jedeme tyto odhady otestovat. Po osmi hodinách popojíždění v mnohakilometrové řadě vozidel… svítá. Konečně se dostáváme k první závoře. Dochází ke kontrole zavazadlového prostoru, našich pasů a razítek a vyplňování dalších formulářů. Neochotný personál vykazuje činnost pro činnost – přehlídka marnosti a nezájmu. Odevzdaně odcházím zaplatit poplatek za opuštění země. Blonďatá úřednice cosi ťuká pomalu jedním prstem do počítače. Pohlédne na mě, pak na hodinky. „Pauza,“ řekne a spustí mi před obličejem žaluzie. Vrací se za hodinu a půl.

Další celnice nemůže rozluštit razítko, které mi její kolega dal do pasu před několika hodinami. Chce to lupu a pár telefonátů. Auto je proto z bezpečnostních důvodů odstaveno do speciálního sektoru. Přichází starší celnice, která po třiceti minutách rozvah rozhodne o pravosti razítka. Poté další čekání a další závora a další světla… a pak, po třinácti hodinách na hranicích, svoboda, Litva a EU!

Matně pamatujeme fronty i na našich hranicích v devadesátých letech. Při překračování hranic do nesvobodné země jsme měli pocit, že zde je cílem ukázat člověku jeho bezvýznamnost a pořádně se projít po jeho důstojnosti. Ukázat mu, že tváří v tvář systému nemá šanci popojet ani o metr. Na rozdíl od místních obyvatel pro nás to platilo naštěstí pouze ve frontě aut.