Krása temné bažiny
V mokřadech divoké šumavské přírody se rodí něco, co se může hodit nám všem
Nevypadá to vůbec dobře. Za Prahou jsou oblaka ještě vysoko. Mezi Plzní a Klatovy se dolní hranice oblačné pokrývky začíná povážlivě přibližovat k zemi. Před Železnou Rudou se samočinně spouštějí stěrače a na přístrojové desce auta začíná blikat varování před možným náledím. Čtyři stupně Celsia teď, v první půlce září? To už se mrholení začíná měnit v solidní déšť.
A ten nepřestává. Prší a je zima. Voda kape ze stromů a prýští pod nohama. Nohy kloužou po mokrých kamenech, po nasáklém mechu a kluzkých větvích po bahně ujíždějí z prudkého kopce. „Do p***e,“ zazní přidušeně, když další lidské tělo dopadne s dutým úderem na zadek. Psa by do téhle sloty nevyhnal.
Lidem se tu ale zjevně líbí. Kdokoli z nás by se mohl jednoduše na místě otočit a jít se domů usušit. Místo toho tato podivná zhruba dvacetičlenná skupinka zarputile putuje lesem v pláštěnkách a holínkách, s krumpáči a lopatami přes ramena a s plastovými kbelíky v rukou. Jsou tu mladé slečny z Prahy, starší dámy z Plzně i rodinné výpravy. Někteří přijeli vlakem, jiní v luxusním autě. Za krk jim teď všem teče voda a holínky vydávají neslušně mlaskavé zvuky. Ze všeho nejvíce vypadáme jako permoníci odsouzení k nuceným pracím v pochmurné vodní říši.
Ve skutečnosti jsme na Šumavě dobrovolně a hnusné počasí nás zjevně nezastaví. Nacházíme se nad obcí Nová Hůrka a namáhavě teď klopýtáme lepkavě mokrým porostem k potoku, který se jako had vlní zdivočelým lesem. Což je novinka, protože ještě před rokem tady tenhle potok…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu