Šťastně rozvedení 

Řeckým termínem oxymóron se označuje spojení slov, jejichž význam se navzájem vylučuje. Pojem šťastný rozvod představu o protimluvu splňuje dokonale – manželství přece končívají lítým bojem, v slzách a útrapách pro všechny zúčastněné. A i když vzduchem nelétají talíře a neunášejí se děti, je rozvod mimořádně náročným zážitkem a často je vnímán jako selhání, prohra, ostuda. Jenže to tak ne vždy je a ne vždy to tak být musí. Naplnění tohoto zdánlivě nedosažitelného oxymóronu pak nezávisí jen na povahových vlastnostech a dalších okolnostech rozcházejících se manželů, ale také na společenském a právním prostředí, v němž se rozpad manželství odehrává. A ten v Česku dobrým koncům příliš nenahrává.

Postupně dávkovat, postupně rozvolňovat

Když Lucie Mikolajková (47) mluví o konci svého třináct let trvajícího manželství jako o „nejpřátelštějším rozvodu v historii rozvodů“, vtip je to jen tak napůl. „Nám se to s manželem ale opravdu povedlo, i když snadné to samozřejmě nebylo,“ říká oceňovaná literární překladatelka v kavárně v pražských Dejvicích a její slova ilustruje fakt, že během rozhovoru ještě několikrát opomene zmínit, že jde o manžela bývalého.

Okolnosti rozvodu ovšem na začátku automaticky neslibovaly klidný průběh: manžel, profesí rovněž překladatel, svoji rostoucí nespokojenost coby výrazný introvert nijak neventiloval a postavil ji před hotovou věc. „Pro mě to byl blesk z čistého nebe,“ říká paní Lucie. Vztah, do něhož se narodili dva synové, se ještě neúspěšně pokusili zachránit v manželské poradně, ale rychle oba dospěli k závěru, že to nepůjde. A nastal nejprve rozchod, o dva roky později pak rozvod. „Přestože jsem byla smutná a ublížená, že mi nic neřekl a nedal mi šanci to nějak řešit, tak v jednu chvíli jsem si řekla, že už je to jedno,“ říká. „Nemůžete držet někoho, kdo chce odejít.“

Jedna z věcí, která se ukázala jako klíčová, byla pozvolnost celého procesu: manžel si našel nové bydlení v domě vzdáleném jen pár desítek metrů od jejich dosavadního společného domova a nějakou dobu dodržovali obvyklý režim, v němž táta přichází večer domů z práce a pohraje si se synky – tehdy pětiletým a osmiletým –, popovídá si s nimi o tom, jaký měli den, a uloží je do postele. O víkendu celá rodina vyrážela na výlet nebo do Legolandu, společně trávili i Vánoce (a tradici následně dodržovali i dalších pět let po rozvodu). A dál se jim dařilo udržet soudržnost i v rámci širší rodiny.

Život plynul natolik podobně jako dřív, že zejména mladší z kluků dlouho ani nepostřehl, že se něco děje, a staršímu to podle jeho slov naplno došlo až o několik let později, kdy jim otec představil svoji novou přítelkyni. Na začátku dětem vysvětlili, že táta se odstěhoval, protože potřebuje klid na práci, ale mohou ho u něj kdykoli navštívit. „Postupně jsme to dávkovali, postupně jsme to rozvolňovali,“ říká Lucie Mikolajková. „A pořád jsme se k sobě chovali hezky.“ Přestože sama nebyla iniciátorkou konce manželství, záleželo jí na tom, aby jejich vztah s exmanželem – přestože logicky výrazně pozměněný, třeba tím, že mají oba nové vztahy – dál pokračoval za důstojných podmínek. A to nejen kvůli dětem. „Neviděla jsem žádný důvod to celé dělat ještě těžší,“ říká, přičemž zdůrazňuje, že klidnému průběhu rozvodu napomohl také fakt, že neměli spor o majetek a hladce se domluvili na společné péči o děti.