Kyjev vypadal na první pohled podivně normálně. Po městě byly tu a tam roztroušené barikády, na ulicích ale bylo většinou rušno, doprava proudila, obchody byly otevřené a restaurace plné. K dostání byla francouzská vína, americké energetické drinky a švýcarská čokoláda. Město vypadalo téměř stejně jako během mé poslední návštěvy před rokem, i když bylo komplikovanější se do něj dostat. Musel jsem letět do Polska, na polsko-ukrajinskou hranici dojet autem a pak cestovat dvanáct hodin nočním vlakem do Kyjeva.
Stačí nicméně jen trochu nahlédnout pod povrch a spatříte společnost hluboce poznamenanou ruskou invazí. Každý Ukrajinec, se kterým jsem mluvil, měl kamaráda nebo příbuzného, který zahynul nebo byl zraněn. (Nejméně 14 milionů Ukrajinců opustilo své domovy, více než polovina z nich je uprchlíky v zahraničí.) Miliony zdravých mužů bojují nebo nějakým způsobem válečnému úsilí pomáhají. Miliony dětí žijí v cizině. Lidé zažívají strach, smutek, úzkost, trpí ztrátou bližních, to vše najednou.
Přesto se nevzdávají. Vždy tak jednou dvakrát za den se rozezvučely letecké sirény, lidé jim ale nevěnovali mnoho pozornosti, protože se jednalo pouze o preventivní opatření. Kyjev je teď na rozdíl od prvních dní války od frontových linií daleko. Zdá se, že Ukrajinci chtějí odhodlaně ukázat, že život bude pokračovat dál, že ho ruská invaze nezastavila.
Ze strachu a za peníze
To je také důvod, proč se Nadace Viktora Pinčuka rozhodla uspořádat každoroční setkání svého…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
