Kdyby byl celý svět jako Slaný

Náměstí má obdélníkový tvar. Nachází se na něm budova radnice a dvě restaurace – jedna „lepší“, druhá „lidovější“. Z náměstí vede pěší zóna s lékárnou, knihkupectvím a řeznictvím. Za starou zástavbou začíná panelové sídliště a ještě o kus dál se rozkládá průmyslová zóna tvořená hranatými montovnami a skladišti. Pak už jsou jenom pole.

Těchto pár vět lze při troše shovívavosti použít jako univerzální charakteristiku typického menšího sídla v Česku. Středočeské město Slaný tomuto popisu odpovídá a i v dalších ohledech má ke vzorovému českému modelu velmi blízko. Zdejší obyvatelé svým věkovým složením, vzděláním i mírou nezaměstnanosti takřka dokonale odpovídají celorepublikovému průměru. Také v kvalitě života, jak ji měří projekt Obce v datech, se Slaný nachází přibližně uprostřed tabulky. Snad nejpozoruhodnější je ale fakt, že místní občané svým hlasováním ve volbách věrně kopírují celostátní výsledky. Celorepublikové skóre vítězů posledních dvou prezidentských a třech sněmovních voleb se od místních výsledků ve Slaném liší jen minimálně. Šestnáctitisícové město je zkrátka „Česko v malém“, všiml si před časem politolog Lukáš Hájek, a může tak sloužit jako jakási laboratoř zrcadlící nálady a postoje ve společnosti. „Dá se předpokládat, že všechny změny, které se udějí ve Slaném, se budou dít i v ČR,“ napsal politolog před čtyřmi lety v analýze pro Českou televizi.

Česko stojí před dalšími komunálními volbami, ve kterých si lidé ve více než šesti tisících obcí zvolí zastupitele, starosty či primátory. Volit půjdou i obyvatelé Slaného. A na stole je otázka, co problémy a nálada místních lidí vypovídají o dnešním Česku. Sonda na místě naznačuje, že toho rozhodně není málo.

To není pravda

Z reproduktoru pouličního rozhlasu se v druhou zářijovou středu ozývá hlas, který zve obyvatele k pravidelnému setkání se starostou. Na hlavním náměstí v pět odpoledne vyhlíží občany Martin Hrabánek, původním povoláním učitel, který je už druhé období místním starostou za ODS. I když celý den střídavě prší, kolem tmavovlasého muže v modrém saku se postupně shromáždí asi třicet lidí. „Tak co, bude pršet?“ ptá se na úvod starosta a publikum se zasměje. Pak Hrabánek vyzve lidi, aby mu sdělili své připomínky. Jako první se ujímá slova starší dáma. Stěžuje si, že jí do schránky nechodí radniční noviny, což starosta vysvětluje problémem s doručovatelskou službou a slibuje nápravu. Dalším bodem na seznamu stížností je, že v jedné rušné ulici, kterou paní chodí, řidiči nedodržují rychlostní limit a často jedou i osmdesátkou. „Řekla jsem měšťákům, aby s tím něco udělali, ale oni mi řekli, že tam se rychlost neměří,“ říká paní. K dámě se přidává jiná paní: „Ať si tam stoupne měšťák a chytá, lidi si to řeknou a už tam nebudou jezdit tak rychle.“ Starosta odpovídá, že policii požádá, aby v ulici rychlost změřili. Po rychlých řidičích přichází na řadu chybějící chodníky nebo děravá vozovka, starostova asistentka si připomínky nahrává na mobilní diktafon. Setkání probíhá v poklidném duchu.