Přední britský prozaik japonského původu Kazuo Ishiguro (1954) napíše román zhruba jednou za pět let. Každému titulu předchází pečlivý výzkum, a třebaže mění místa a dobu děje i žánry, tématy zůstává poměrně repetitivní – a zdůrazňuje, že se za to nehodlá omlouvat. Všechny jeho příběhy se aspoň zčásti točí kolem fenoménů, jež zajímají lidstvo odjakživa: vzpomínek, paměti a smrtelnosti.
Nejnovější, osmý román Klára a Slunce, jehož protagonistou je téměř dokonalý humanoidní robot, Ishiguro stvořil, když mu zemřela dvaadevadesátiletá matka, která ho přivedla k literatuře. Nedávný, tematicky i hlavním hrdinou podobný román svého krajana Iana McEwana Stroje jako já prý úmyslně nečetl – a dobře udělal, protože Klára a Slunce je o hodně lepší.
Také Ishiguro zkoumá limity umělé inteligence, ale navíc téma beze švů propojuje s výše zmíněnými otázkami, obavami ze ztráty lidskosti i zachycením postupné výměny přírodního světa za svět technologií. Současně je to první dílo, v němž se dotýká klimatických změn. Jeho román je sci-fi, satirou i alegorií, jejichž svorníkem je další Ishigurovo poznávací znamení – svírající pocit naší křehkosti a posmutnělé krásy.
Vysoce postavené šaty
Klára je robotka, jaké movití rodiče v dystopických Spojených státech znepokojivě blízké budoucnosti kupují osamělým dětem jako sourozence, hračku a chůvu v jednom; oficiálně je AF, umělý přítel, ale rozhodně si nejsou rovni. Dějová linka je prostá a starostem dnešních…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
