Teď si to chci užít

Pokud se dá říct, že někdo hudebně ovládl tohle léto, pak je to Annet X – třiadvacetiletá zpěvačka a rapperka, která na domácí scéně působí jako zjevení. Chyběl jí tu silný ženský hlas, tak se jím sama stala. Nechtěla, aby byl český rap jen o autech, zadcích a machrování s penězi, tak se rozhodla přepsat jeho pravidla. Recenze a kritika o ní mluví jako o té, která dokázala, že ženy mají v českém rapu místo.

Na výrazném debutu Až budu velká, chci být Aneta Charitonova provádí svým životem – otevřeně mluví o vztazích, začátcích v hudebním průmyslu a dospívání v českém showbyznysu, kam se dostala už jako velmi mladá. Dost nezvykle přitom kombinuje současné R‘n‘B s českými texty, nepředvídatelným frázováním i mimořádně sebevědomým živým vystupováním. „Na stagi jsem doma,“ říká. A během uplynulých několika měsíců to stihla potvrdit na křtech v Praze a v Brně a na mnoha tuzemských festivalech.

„Vždycky chci vidět ty lidi, vždycky se chci na každýho z nich podívat, aby věděli, že jsme tam spolu,“ vysvětluje. Mezi skladbami si s nimi nenuceně povídá, ptá se jich, kterou píseň chtějí slyšet, a často kvůli nim přeskládá pořadí. Chce jim dát všechno: hudební zážitek i sílu překonat těžká životní období nebo nepříjemné zážitky z toxických vztahů, tedy to, co je i tématem první desky. Její show je tak něco mezi koncertem, posezením s kamarádkou a zábavným proslovem motivační koučky, jež dodává kuráž všem, kteří se přišli podívat.

Promluvy se plynule přelévají do písní, během kterých komunikuje nejen s publikem, ale zároveň s vlastními texty. Jízlivě i shovívavě je komentuje, jako by reflektovala tu verzi sebe samé, která je zhruba před dvěma lety psala. Někdejší Annet X se tu setkává s tou současnou, která už je dál, a vedou spolu dialog. „Je to taková hra,“ popisuje radost z koncertování a z toho, že debut ověnčený cenami Anděl i Apollo může konečně představit naživo. Trvalo to totiž déle, než čekala.

Je to taková hra

Záměr a koncept debutu byly jasné od začátku: nepřikrášleně a upřímně zachytit svou životní cestu. Spolu s producentem Radimem, zakladatelem skupiny Champion Sound, se zavřela do studia a později na chatu v Jizerských horách, aby na desce usilovně pracovala – veškerou energii vložila do skládání hudby a psaní textů. V nich chtěla zachytit vztahy s rodinou, přáteli a partnery, ale hlavně dospívání v showbyznysu, s lidmi, kteří kdysi využívali její neznalosti a naivitu pro vlastní úspěch. V prostředí, kde často potlačovala přirozenou drzost a spontánnost – ač přitom byla zvyklá odmalička na sebe strhávat pozornost.

První text napsala v osmi letech, záhy se stala bloggerkou a youtuberkou, ještě na základce si jí všiml zpěvák Ben Cristovao. Společně vydali v roce 2016 úspěšný singl U tebe bejt a od té doby se tehdy šestnáctiletá Annet X nezastavila. Zpívala, hrála, spolupracovala s různými hudebníky a dostala se do světa, který je nejen vůči mladým lidem občas dost nelítostný. A z toho všeho se chtěla vyzpívat právě na desce, která vyšla na konci roku 2020. Nikoho tu neobviňuje a nikomu nic jmenovitě nevyčítá. Zpívá, jako by chtěla uklidnit samu sebe i svoje publikum, které tvoří ve většině nejmladší posluchačská generace: je v pořádku dělat chyby, reflektovat je a procházet si vývojem.

Nahrávka je spíš zpovědí než obžalobou. Ve skladbě Apríl mluví o mocenských praktikách ve vztazích i hudebním byznysu: „Vliv tebe na každej názor, jistota, že se ztratím / Existoval tím pádem někdy můj názor? / Nebo budoval sis mě ty tak, jak se ti to hodilo? / Měla jsem být tvý dílo?“ V Dívce s květinou zase odmítá nastavení, kdy se u hudebnic stále řeší víc to, jak vypadají, než to, o čem a jak zpívají: „Sama sebou / Možná mě poznaj a ocení, až je opustím / Nezměním žádnou svou práci za dojem jejich / I z popu děláme umění / Tělo místo mysli ceněný.“

Album je výjimečné nejen upřímnými texty, ale i hudebně: Annet X je jedinou domácí zpěvačkou, která do současného R‘n‘B zpívá česky a kromě beatů a živých nástrojů, jako je flétna nebo saxofon, vytváří další melodie vlastním hlasem; někdy si jen tak brouká, jindy energicky rapuje a zpívá. Jako by ji hudba, kterou od dětství poslouchá – často zmiňuje hudebníky Franka Oceana, Kendricka Lamara nebo Tylera, the Creatora –, celou prostoupila. A ona ji pak zase dala ven trochu pozměněnou a obohacenou o vlastní autenticitu.

Bylo to přesně naopak

Název desky může znít lakonicky. Ale vykašlat se na očekávání ostatních a stát se z AnnBloggerKid – jak zněla její youtuberská přezdívka – „prostě“ Anetou Charitonovou chtělo podle jejích slov docela velkou odvahu. „Bylo to pro mě důležitý, jako bych se odšpuntovala, přestala se bát o některých věcech mluvit a konečně to ze sebe dostala ven.“ Vydání debutu si sice užila, ale v následujících měsících přišla tvůrčí krize a další lockdowny. Desku nebylo možné pokřtít ani hrát živě a Annet s Radimem předpokládali, že se na ni rychle zapomene.

To se sice nestalo, ohlasy byly víc než pozitivní, ale i tak se hudebnice začala cítit osaměle. Byla čím dál uzavřenější, zmizela expresivita, která se pojila s pódiem. „Přestala jsem si užívat i proces skládání,“ vzpomíná. Kdykoli v počítači otevřela program na skládání hudby, znervózněla. Víc než rok nenapsala žádnou píseň. „Vždycky mám pocit, že to musím nějak omluvit, když říkám, že jsem se cítila vyhořele – vyhoření má přece přijít později v životě, když je člověku třeba čtyřicet, a ne dvaadvacet. Takhle jsem si to aspoň myslela,“ rekapituluje.

Pandemická ztráta řádu a další rozvolnění hektického, přitom nepravidelného rytmu tvůrčí profese po letech dřiny se nakonec podepsaly nejen na jejím duševním, ale i fyzickém zdraví. „I když jsem cvičila, jedla a spala nejlíp v životě a měla dojem, že se mám skvěle, bylo to přesně naopak.“ Štěstí i smutek prožívala stejně, neutrálně. Jako by svoje pocity zase někam uzamkla.

Její pandemický příběh se odráží v životech mnohých dalších, kteří se stejně jako ona rozhodli nebýt na sebe tak tvrdí. Namísto zatvrzelosti, urputnosti a opětovného hledání vysokého pracovního nasazení, se kterým ke své tvorbě do té doby přistupovala, si uvědomila, že chce víc vnímat své vlastní potřeby. Dělat to, co miluje, naplno, ale vědoměji. Jako by se ve správnou chvíli opět přihlásilo pojivo debutové desky, tedy chuť změnit zajeté postupy a nebát se vykročit stranou. „Všechno jsem brala dost vážně – hodně jsem řešila koncepty tracků i celé desky, než abych prostě jen tak něco napsala,“ říká a přiznává, že za posledních pět let si skoro nedovolila jít ven a neustále se snažila vybičovat k dokonalým výkonům.

Dřív byla zvyklá pracovat skoro výhradně v týmu. Ve chvílích, kdy zrovna nebyla ve studiu, si každý hudební motiv nebo melodii zaznamenávala na mobil, aby je nezapomněla. Nedávno si ale nakoupila mikrofony a techniku a studio si zařídila ve svém bytě. Jistota, že může přijít domů z procházky a okamžitě začít skládat hudbu, ke které ji inspirovala, ji naplnila klidem. O tom, čím si prošla, pocity vyhoření a přepracovanosti, však ve svých skladbách zpívat nechce. Ráda by lidem naopak dopřála pocit, že si prostřednictvím živé a radostné hudby můžou od krizí a špatných nálad aspoň na chvíli odpočinout. A stejně chce přistupovat i k sobě: „Teď si to chci hlavně užít. Jakkoli, za každou cenu.“