Manželství v poklusu

V dnešní Americe jsou až bolestně častým jevem středostavovské rodiny přivedené na pokraj rozpadu sportovním rozvrhem svých vlastních dětí: víkendy jsou zasvěceny turnajům a tréninkům, rodinné večeře vystřídalo povinné posilování, dovolená se i letos odkládá na neurčito. Během pěti let příprav a psaní knihy Take Back the Game  (Pojďme si zase jenom hrát) jsem podobné příběhy slyšela v nejrůznějších variantách nesčetněkrát. Jakou zátěž takový životní styl klade na samotné vyhořelé teenagery, je dobře známo, méně se však hovoří o tom, jak dokáže obsesivní zaujatost tréninkem zatočit se zbytkem rodiny. Snaha rozvíjet sportovní vlohy potomka přitom začíná stále častěji a rodiče této snaze často obětují fungování rodiny jako celku.

Nejčastěji k tomu podle mých zkušeností dochází v případě výkonnostního sportu provozovaného ve sportovních oddílech, kam děti vstupují již na základní škole a pak pokračují na střední. O tom, že tělesná aktivita a sport jsou pro děti prospěšné, existuje samozřejmě mnoho důkazů, naopak jen málo probádané jsou náklady, jež výkonnostní sport vrší na podpůrnou síť dobrovolníků, bez níž by se tato forma sportovního vyžití neobešla – obzvláště pak na rodiny samotných mladých sportovců. Co se děje s partnerským životem rodičů, co se sourozenci a vzdálenějšími příbuznými ve chvíli, kdy se jeden z potomků začne naplno věnovat tenisu nebo fotbalu a rodiče jeho vášni propadnou také? Nadchnou se pro sportovní svět také, jsou do něho vtaženi proti své…