Když se Lavrov směje

Vychutnejte si následující absurditu. Putinův vpád na Ukrajinu vyhnal ceny pšenice do rekordních výšin a kvůli ruské blokádě Oděsy a dalších přístavů hrozilo, že shnijí desítky milionů tun obilí. Turecku se předminulý pátek podařilo nečekané – vyjednat dohodu Moskvy a Kyjeva o vývozu těchto potravin, ale Rusové ji hned v sobotu ohrozili raketovým útokem na přístav v Oděse. No a co se stalo v neděli v Egyptě, hlavním světovém dovozci pšenice? „Těšíme se na další těsnou spolupráci založenou na vzájemném respektu a sdílených zájmech,“ řekl egyptský ministr zahraničí Sámeh Šukrí ruskému kolegovi Sergeji Lavrovovi.

Souběh dohody – pochopitelně velmi křehké a v praxi teprve se rozbíhající – o konci blokády „obilnice světa“ a vřelého přijetí Lavrova v Káhiře a dalších třech afrických zemích ohrožených potravinovou krizí staví evropského pozorovatele před několik nepříjemných zjištění.

Pět nepříjemností

Tím prvním je prostý fakt, že Rusko není vyvrhelem světového společenství, jak bychom si přáli. Nejen diktátorská Čína a Egypt, ale i například demokratická Indie a Jihoafrická republika nechtějí mít se vzdáleným konfliktem moc společného a sledují své zájmy, například na ruském dovozu ropy či zbraní. Nesdílejí, co je očividné: že jejich „respektovaný partner“ napadl sousední zemi a rozpoutal válku s krystalicky čistým rozdělením rolí padoucha a oběti.

S pátráním po příčinách této lhostejnosti souvisí druhá nepříjemnost, a to, že se Evropě a USA jako bumerang vrací…