Vize, sochy, traktory

Ve své zlaté éře v letech 1851–1940 světové výstavy ohromovaly diváky technologickými průlomy – motory, elektřinou, eskalátory či mluvícími filmy. Jejich klíčovou devízou byl zážitek z konceptuální kombinace architektury, designu a vystavovaných produktů či myšlenek, propojený s všudypřítomným nacionalismem. Ti, kteří si to mohli dovolit, se vydávali na dlouhé cesty, aby se na vlastní oči přesvědčili o zázracích moderní techniky a vědy. Museli jste být přítomni přímo na místě, zažít vše „na vlastní kůži“.

Přesto světové výstavy, pravidelně se opakující každých pět let, úplně nevyklidily pole ani v éře internetu a rodící se virtuální reality. Tu právě probíhající v Dubaji (trvá do konce března) již navštívilo téměř devět milionů především domácích návštěvníků. Je to pro ně vítaná příležitost, jak si na ploše 500 hektarů udělat „cestu kolem světa“, jenž se tu prezentuje ve znamení poněkud umělého korporátního optimismu a státní mytologie. Třeba čínský pavilon představuje svoji zemi jako „symbol naděje a zářné budoucnosti“, expozice USA propaguje „americkou svobodu, jež generuje kreativitu a inovace“, podobnou zprávu vysílá do světa i pavilon ruský.

Světové výstavy pod líbivými hesly vždy odrážely ducha doby. S dnešní nejistotou a strachem z budoucnosti ve stínu pandemií, klimatických změn či eroze demokracie jsme spíše než optimismu a technologického triumfalismu londýnských a…