Macron dál povládne Francii, Marine Le Pen však porazil těsněji než minule

Emmanuel Macron byl znovu zvolen francouzským prezidentem. Ukazují na to projekce francouzských médií zveřejněné po nedělním uzavření volebních místností v druhém kole voleb, které Macronovi přisuzují poměrně přesvědčivé vítězství s 58 procenty hlasů. Jeho krajně pravicová soupeřka Marine Le Pená získá kolem 42 procent. Volby nicméně provázela na francouzské poměry malá volební účast, k urnám zřejmě dorazilo jen těsně přes 70 procent voličů, což je nejméně od roku 1969.

Macron se stane prvním francouzským prezidentem, který dokázal obhájit svůj mandát za posledních 20 let. Naposledy se to podařilo Jaquesu Chirakovi v roce 2002. Le Pen nicméně zjevně porazí s výrazně menším náskokem než v roce 2017, což podle pozorovatelů odráží nespokojenost mnohých Francouzů s dosavadním vedením země.

Podle agentury Reuters vypukly v sídle Macronova volebního štábu po oznámení projekcí hlasité oslavy, v táboře Le Pen se naopak ozývalo bučení a pískání. Politička už uznala porážku, nicméně zisk 43 procent hlasů považuje za „zářné vítězství“. Poděkovala všem stoupencům, zejména těm na venkově a v zámoří. Je odhodlaná dál bojovat a připomněla zejména červnové volby do Národního shromáždění.

Zde odemykáme text z tištěného Respektu, který zkoumá, nakolik se Macronovi povedlo splnit jeho slib z roku 2017, tedy zásadně transformovat Francii i Evropskou unii:

Óda na radost. Z reproduktorů vyhrává slavná Beethovenova skladba, kterou si Evropská unie vybrala za hymnu, a štíhlý usměvavý mladík po schodech skáče na pódium u pařížského Louvru. Mává k lesu nadšených tváří a vlajek s trikolorou. Jsme o pět let zpět – ani ne čtyřicetiletý Emmanuel Macron byl právě zvolen prezidentem Francie a působí jako zjevení. Po referendu o brexitu, volbě Donalda Trumpa, celoevropském posilování nacionalistů, kteří vykreslují obraz upadajícího kontinentu, tady u Seiny najednou vyhrál středový politik – a očividný optimista. A navíc s programem, který kromě zásadní přestavby Francie nahlas slibuje těsnější integraci Evropské unie, tedy téma, o němž tehdy politici zavedených středopravicových a středolevicových stran v kampaních raději mlčeli.

Macron dokázal na jaře 2017 zastavit rozjeté populisty a nyní se chystá na prezidentskou obhajobu. Do prvního kola voleb, které proběhne nadcházející neděli, už nevstupuje jako outsider s emotivní kampaní nesenou tisícovkami mladých dobrovolníků. Je jasným favoritem a už dlouho vypadá, jako by se v Elysejském paláci snad narodil. Letošní program je stručný, do televizních debat s dalšími rivaly nechodí, kampaň je minimalistická a začala teprve v půlce března, měsíc před hlasováním. Působí to – a asi tomu tak je –, jako by státníka rušila při vykonávání důležitějších věcí: evropského předsednictví a jednání o válce na Ukrajině.

Pokud nedojde k nečekanému překvapení, tak míří za výhrou. Od Jacquese Chiraca v roce 2002 by to bylo poprvé, kdy stávající francouzský prezident dokáže obhájit post. Dokázal však mladý ambiciózní politik Francii a Evropu změnit?

Jiný svět

Když na tuto otázku odpovídá Emiliano Grossman, politolog z prestižní pařížské univerzity Sciences Po, vytahuje z rukávu několik čísel. „Kolegyně studuje plnění volebních slibů a Macron podle jejího výzkumu splnil 46 procent slibů, 24 procent jen částečně a 30 procent nesplnil vůbec. Takže celkově má spíš pozitivní bilanci,“ říká. Mezi klíčové splněné sliby patří zrušení daně pro bohaté a pro firmy, podpora startupů a zjednodušení podnikatelského prostředí, včetně snadnějšího propouštění. A právě zde podle Grossmana prezident zemí pohnul. „Ve Francii se za jeho vlády rozšířil podnikatelský duch. Macron nemá jasnou ideologii, ale důvěřuje trhu. A tento postoj dokázal šířit do francouzské společnosti.“

Macronovi příznivci poukazují právě na ekonomické úspěchy způsobené snižováním daní a všemožnými investicemi. Podařilo se zlomit křivku nezaměstnanosti, dlouhodobého francouzského problému. Před pandemií byla nejnižší od roku 2008 a díky štědré podpoře během lockdownu se ani poté příliš nezhoršila – činí teď 7,4 procenta, v době jeho nástupu do úřadu to bylo 9,5 procenta. Ekonomika se rychleji než evropský průměr vrátila na svou úroveň před pandemií. „Podařilo se zpomalit přesun výroby do mimoevropských zemí, i když to bylo způsobeno hlavně pandemií. Kolem různých startupů vyrůstá zcela nová podnikatelská vrstva,“ dodává Grossman. Mnohé z těchto startupů sází na moderní technologie a ekologickou udržitelnost.

Nesplněné však zůstávají dvě klíčové reformy, proti nimž se vzedmuly nebývalé protesty. Důchodová reforma vedla k nejdelší stávce od legendárního revolučního roku 1968. Jejím cílem bylo vedle zvýšení věku odchodu do důchodu ze 62 na 64 let i sjednocení desítek penzijních systémů, v nichž si různé odbory vyjednaly vlastní privilegia, do jednoho srozumitelného systému. Reformu zastavil příchod pandemie, Macron se k ní ale v případném druhém funkčním období slibuje vrátit.

Podobně dopadla i velká ekologická daňová reforma. V jejím rámci Macron zvýšil daň z pohonných hmot a zrušil rozdíl ve zdanění benzinu a nafty. Ta byla dlouhodobě zvýhodněná (mimo jiné pro údajnou úspornost) a v roce 2015 jezdily s dieselem dvě třetiny francouzských aut. Změna vyvolala živelný hněv na venkově a v maloměstech v podobě protestního hnutí tzv. žlutých vest, které se v jistou chvíli těšilo důvěře 70 procent Francouzů. Demonstranti nadávali, že na ně Macron hrne náklady ekologické reformy a protežuje obyvatele větších měst, kde je hustá hromadná doprava, zatímco venkov se bez auta neobejde. „Zatímco vláda myslí na konec civilizace, my myslíme na to, jak se protlučeme do konce měsíce,“ zněl jeden ze sloganů. Hnutí se rozjelo na Facebooku, nemělo strukturu a vůdce, vystupovalo proti celému establishmentu, včetně například novinářů, a vyústilo do násilného plenění na pařížské třídě Champs-Élysées. Macron ustoupil, uhlíkovou daň zrušil a na ekologické reformě ulpěla pachuť elitářského projektu, který jde proti zájmům obyčejných lidí.

Do společnosti se vryl obraz Macrona coby prezidenta bohatých, k němuž přispěl i styl jeho vládnutí. Vláčnost, nevýraznost jeho předchůdce Françoise Hollanda nahradil energií a naléhavostí. Pronáší brilantní projevy, oznamuje velké reformy, rád o všem rozhoduje sám. Podle římského boha světla, nebe a počasí, státu a jeho zákonů se mu přezdívá Jupiter. „Na počátku svého prezidentství se pokusil ukázat, že mladý muž s malými politickými zkušenostmi může být silným lídrem s autoritou. Ale odvrácená strana tohoto veřejného obrazu – elitář – se vepsala do povědomí lidí a je těžké ji změnit,“ píše Sophie Pedder, francouzská zpravodajka týdeníku The Economist. Jen kolem 20 procent obyvatel si podle nedávného průzkumu myslí, že prezident rozumí starostem běžných lidí.

Přitom se během Macronovy vlády zlepšila kupní síla široké střední vrstvy a prezident prosadil řadu spíše levicových kroků. Zdvojnásobil například počet učitelů na základních školách v chudých čtvrtích a zavedl ve školách zdarma snídaně, ceny jídla v univerzitních menzách zastropoval na jedno euro, zvýšil sociální dávky pro nejchudší, prosadil pokuty pro firmy, které neodstraní nerovné platy mužů a žen, zavedl státní poukázky na kulturu pro dospívající a mladé Francouze.

„Přesto neznám Francouze, který by v něm viděl něco sociálního,“ říká politolog Jan Rovný ze Sciences Po. Oproti předchozím volbám se podle Rovného část jeho voličů promění: minule pro Macrona hlasovali hlavně bývalí příznivci socialistů, z jejichž strany vzešel, tentokrát převezme hodně hlasů středopravicovým republikánům. Obě tyto strany počítají s volebním propadákem: kandidátce socialistů, pařížské starostce Anne Hidalgo průzkumy přisuzují dvě procenta hlasů, republikánské kandidátce Valérii Pécresse pak devět procent. „Podařilo se mu totálně překopat francouzskou politiku a zničit desítky let hlavní francouzské politické strany,“ komentuje Rovný. Podle něj se zcela změnilo hlavní štěpení francouzské politiky: pryč je doba střetu pravice s levicí, nyní proti sobě stojí Macron, ekonomicky pravicový a kulturně liberální, a nacionalistický, kulturně konzervativní a ekonomicky sociální tábor kolem Marine Le Pen. Ta nyní například slibuje zrušit DPH na základní potraviny, osvobodit zaměstnance mladší 30 let od daní z příjmu a zvýšit důchody.

Navzdory ekonomickým úspěchům a pravděpodobné výhře Macrona (momentálně by získal 28 procent hlasů) je společnost možná ještě více rozštěpená a nacionalistický tábor – když se sečtou aktuální preference Marine Le Pen (21 procent) a ještě radikálnějšího Erica Zemmoura (11 procent) – silnější než minule. „Optimismus z kampaně roku 2017 se nepřenesl do společnosti,“ říká Michel Perottino, francouzský politolog, který vyučuje na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Podle výzkumů dnes jen 23 procent Francouzů věří, že se jejich životy po Macronově znovuzvolení zlepší, 40 procent počítá se zhoršením. Naprostá většina respondentů dále považuje zemi za nespravedlivou, a i když Macron volby vyhraje, zásadní témata populistů – zloba směrem k elitám a přistěhovalcům – zůstanou v centru veřejné debaty. Druhé kolo voleb proto podle demoskopů neskončí tak jasným výsledkem jako v roce 2017, kdy Macron v souboji s Marine Le Pen získal 66 procent hlasů.

Podstatné ale je, že Macronovo prezidentství běželo ve vleku velkých krizí – pandemie a války na Ukrajině – a realita mu v mnohém dala za pravdu. Ukázalo se, že mnohé jeho priority a sliby z roku 2017 míří správným směrem, a vidět je to zvláště na evropské úrovni.

Jediný formát

Emmanuel Macron tehdy o Evropě mluvil často, nejpamátnějším ale zůstane jeho vystoupení na pařížské Sorbonně. Představil tam v atmosféře roku 2017 radikální vizi Unie, která se stane jednou z velmocí v rychle se měnícím světě: s vlastní armádou, vlastní geopolitickou strategií, společným dluhem i daněmi, s novými institucemi, například ministrem financí a parlamentem eurozóny.

„V tu dobu se většina jeho výroků zdála neuvěřitelně abstraktní a teoretická. Proč někdo v době míru například mluví o posílení evropské obrany? Macron byl vnímán jako možná trochu naivní vizionář, takový typický Francouz, který opět přichází s něčím velkým a bombastickým. Předběhl však dobu. To, co v roce 2017 řekl, dává v dnešním kontextu mnohem větší smysl,“ říká Joseph de Weck, francouzský politolog a autor Macronovy biografie.

Ještě před dvěma lety by skutečně bilance jeho výsledků v Evropské unii vyznívala bídně. Z Německa, klíčové země společenství, na své návrhy nedostal žádnou odpověď. „Vlastně to bylo ještě horší. Média, think tanky, opoziční politici kritizovali, že Macronovi neodpovídáme. A ani Angela Merkel a její vláda nereagovaly,“ připomíná Josef Janning, který v té době vedl berlínskou kancelář Evropské rady pro zahraniční vztahy (ECFR). Macron naléhavě vnášel velké nápady do veřejného prostoru, toužil po změnách – a na německé straně společného evropského motoru vládla opačná energie, v podstatě spokojenost s takovou Evropou, jaká je. A přesvědčení, že složitý organismus 27 států půjde beztak proměnit jen během velkých krizí. Macron nedokázal najít spojence ani jinde na kontinentě.

Pak ale na jaře 2020 přišla pandemie. Zprvu nejsilněji zasáhla jihoevropské státy, hlavně Itálii, už tak silně oslabenou dopady předchozích dvou krizí – dluhové a migrační. Snaha zabránit včas nové finanční krizi ve třetí největší zemi eurozóny vedla ke vzniku fondu obnovy, jehož 750 miliard eur si EU prvně v historii společně půjčila na kapitálových trzích. Macronova idea reformy eurozóny se náhle v okleštěné, na obnovu po pandemii prozatím omezené podobě naplnila. Unie se poprvé společně zadlužila, prolomila tak letité tabu v Německu a na severu Evropy – ačkoli by k tomu, jak upozorňuje Josef Janning, nejspíše došlo i bez Macrona.

Podobný vývoj se opakuje teď po válce na Ukrajině. „Kvůli válce dnes každý chápe, že Evropa musí přemýšlet nad vlastní obranyschopností a potřebuje se zbavit své závislosti na ruské energii – něco, co Francie chtěla už dlouho,“ vysvětluje Joseph de Weck. Evropské vlády zvyšují zbrojní výdaje a posilují spolupráci – směřují k většímu provázání s USA, nikoli tedy k Macronem opakované větší evropské autonomii, ale i tak jde o posun v jeho duchu. „Takže v jistém smyslu byl úspěšný, i když mu do určité míry nahrály vnější okolnosti,“ dodává de Weck.

Po pěti letech Macronovi chybí čerstvost outsidera, hlavní linie jeho volebních slibů však zůstávají stejné. Dokončit penzijní reformu, pokračovat v ekonomické reformě, dosáhnout „nezávislejší Francie v silnější Evropě“. Do jeho vize autonomie patří také větší nezávislost na dovozu energií, návrat strategického průmyslu do Evropy, potravinová soběstačnost. Třicet miliard dolarů chce investovat do nových technologií, obnovitelné zdroje a šest nových atomových elektráren mají z Francie udělat první velkou zemi, která se obejde bez fosilní energie. Rozpočet obrany má k roku 2025 stoupnout ze 41 na 50 miliard eur.

Letošní hlavní rivalové naopak projevili zcela špatný odhad. Léta sympatizovali s putinovským Ruskem a navrhovali odchod Francie z integrovaného vojenského velení NATO. V průzkumech druhá Marine Le Pen v roce 2014 přijala půjčku od ruské státní banky a po vpádu na Ukrajinu musela vyhodit 1,2 milionu volebních brožur, v nichž se chlubila i fotkou s Putinem. Éric Zemmour před měsícem označil našikování 100 tisíc ruských vojáků u ukrajinských hranic za něco zcela legitimního. Radikálně levicový Jean-Luc Mélenchon prohlašoval, že válku vyprovokovala Amerika a NATO snahou o údajnou „anexi“ Ukrajiny. „Macronova hlavní výhoda je stejná jako před pěti lety: obrovská slabost soupeřů,“ říká politolog Perottino. „Ať si o něm myslíte, co chcete – on je jediným kandidátem s prezidentským formátem.“