0:00
0:00
Téma3. 4. 202219 minut

Hlavně nepodepsat lejstro a jít 

Cesta rodiny z Mariupolu kolem mrtvých sousedů, přes Rusko a Turecko do Brna

 Rodina Sarkasjancových v Brně. (Zleva Arsen, Olena, jejich dcera Oryna, Natalja)
Autor: Matěj Stránský

Čtyři lidi v chumlu cestujících, kteří se právě vyhrnuli do letištní haly na Letišti Václava Havla z letu na lince Istanbul–Praha, bych poznala i bez cedule, kterou držím v ruce. Je na ní v ukrajinštině napsáno jméno rodiny Sarkasjancových. Sedmiletá okatá holčička, její rodiče a babička se drží pospolu, rozhlížejí se, každý jednu tašku, vypadají vyčerpaně. Na pouti do cílové stanice Česko je rodina Sarkasjancových už devátý den. Její členové se na ni vydali předposlední březnovou neděli, v pětadvacátý den Putinovy války na Ukrajině, po osmnácti dnech strávených nepřetržitě ve sklepě činžáku v Mariupolu – městě, které už fakticky neexistuje a v němž se lidé zavraždění ruským bombardováním vkládají hromadně do narychlo vykopaných jam nebo zůstávají ležet mezi troskami bývalých domů.

Cestu sedmileté Oryny, jejích rodičů Oleny a Arsena a babičky Natalji jsem sledovala na dálku přes dobrovolníky z Brna, kteří se spolupracovníkem z Ukrajiny pomáhají rodinám uniknout z války a zařídit si nový život v moravské metropoli. V letištní hale se před přistáním spoje scházím ještě s jedním dosud cizím člověkem: Lukáš Vacek s manželkou se přihlásili o den dřív na moji prosbu na Facebooku – má větší auto a byl ochoten rodinu Sarkasjancových přepravit z Prahy do Brna.

↓ INZERCE

„Konečně,“ vydechne paní Olena s dcerou za ruku, když se v hale sejdeme. Usměje se při tom, ale jen pusou, oči má smutné, potemnělé. Na útěku z Mariupolu rodina projela čtyři země: Rusko, Abcházii, Gruzii a Turecko. Teď ji na cestě k cíli čeká už jen dálnice do Brna.

Napsali jsme, že žijeme

Vyřídit zdravotní pojištění a roční vízum pro lidi ve válečné nouzi zabere v asistenčním centru pro uprchlíky na brněnském výstavišti zhruba tři hodiny. Řidič auta Lukáš Vacek celou dobu čeká, i když do hotelu, kde má rodina Sarkasjancových domluvené bydlení na první dny, je to už jen kousek tramvají. „Teď je neopustím, počkám, až budou ubytovaní,“ říká. Malá Oryna mu přináší obrázek. Celou dobu si při čekání na vyřízení formalit kreslila v místním dětském koutku. Podle maminky takhle Oryna kreslila i celou dobu v krytu – hlavně portréty svého kocourka Stitche. Oryna sice ví, že byt prarodičů, kam Stitche přenesli, když v jejich domě už být dál nešlo, po výbuchu spolu s celým činžákem vyhořel, ale věří tomu, že byl její kocourek šikovný a stihl utéct.

Oryna v krytu. Dům se otřásal, dveře vypadly, místo nich je deka.

Na obrázku, který teď drží v ruce pan Vacek, je růžový jednorožec a u něj nápis azbukou Pro Lukáše od Oryny – dárek pro šestiletého Vacka juniora, který předtím Oryně poslal po otci na letiště plyšáka. Oryna jej pojmenuje Umka a další dny ho nedá z rukou – absolvuje s ním návštěvu prodejny mobilního operátora k vyřízení českých čísel, banky k vyřízení českých účtů, pracovního úřadu k vyřízení podpory v nouzi, dopravního podniku k získání průkazky na jízdy po městě zdarma, prohlídku jednopokojového bytu, kam se rodina bude stěhovat, při chůzi ulicemi mu ukazuje jejich nové město.

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc