Pardon, nejde to

Když ruská bomba „denacifikuje“ nemocnici, kde leží vaši blízcí, nebudete nejspíš myslet na to, že půjdete-li na pomoc, můžete si vymknout rameno nebo trochu zchudnout. Prostě poběžíte a pomůžete lékařům transportovat přeživší a obnovit péči. Využijete všechny své nápady, zázemí a celý svůj kreativní potenciál, abyste situaci pomohli zvládnout. Nejspíš budete pracovat do naprostého vyčerpání, bez ohledu na vlastní pohodlí.

Takovou pomyslnou nemocnicí je teď celá Ukrajina, Západ se ale jako obětavý příbuzný nechová. Dodáváme samozřejmě zbraně, zavedli jsme sankce a pomáháme uprchlíkům, což je nesmírně důležité. Zároveň však odmítáme udělat cokoli, co by pro nás znamenalo sebemenší riziko nebo nás to mohlo opravdu bolet. Během prvního měsíce války nás ukrajinské vedení postupně žádalo o vyhlášení bezletové zóny, o dodání stíhaček, tanků, přijetí do Evropské unie, okamžitý konec importů ruské ropy a plynu, mluvilo se také o dodávce slovenského protileteckého systému nebo vyslání mírových sborů. Vše nakonec spadlo pod stůl, nejnověji mírové sbory, jejichž nasazení summit NATO minulý čtvrtek nepodpořil. Odstřižení se od ruských surovin stále vázne především na odporu Německa a Maďarska.

Západ samozřejmě může některé kroky odmítnout jako příliš riskantní, nerealistické, problematické pro vlastní ekonomiku. Když ale z těch skutečně bolestivých věcí, o které napadená Ukrajina prosí nebo se o nich diskutuje, neudělá ani jednu, je to problém – a zároveň věc, kterou si v…