Až ruský prezident poklekne
Vyžadování přijetí odpovědnosti není projevem kolektivní nenávisti, ale výzvou k cestě pokání
Nepochybně se může zdát předčasné přemýšlet o tom, co bude po válce. Ale tak jako byla chyba nepřipravovat se, že vůbec může nastat, bylo by omylem neuvažovat, co bude po ní. S velkou pravděpodobností se totiž budeme muset vypořádat s faktem, že zločinec Vladimir Putin zůstane v čele Ruska. A to bez ohledu na to, jak jeho válka dopadne. Je to skutečnost, se kterou nemáme u zločinů takového rozsahu zkušenost. Adolf Hitler spáchal sebevraždu, Benito Mussolini byl zabit, Stalin zemřel sám, a navíc ho Sovětský svaz přežil…
Vladimir Putin stojí v čele chřadnoucí země, jíž politickou velikost dodávají pouze jaderné zbraně. I v případě, že by na Ukrajině totálně prohrál, nebude ho moci vnější síla přimět k odchodu a nástupu před soudní tribunál.
Kdyby měl Adolf Hitler jaderné zbraně, přežil válku a my věděli všechno o koncentračních táborech či válečných zločinech, jak bychom se zachovali? Počkali bychom pár let a řekli: Pojďme urovnat vztahy, navázat obchodní kontakty, organizovat sportovní závody? Zdá se to možná nepředstavitelné, ale toto dilema nás brzy čeká. Respektive dilema pro ty, kteří jsou ochotní nadřadit obchod jakýmkoli hodnotám. Západní svět by se měl odhodlat k čistému řezu a s Ruskem nespolupracovat na žádné úrovni, dokud neprojde proměnou a nezaplatí za krvavý útok na Ukrajinu.
Tím se dostáváme k choulostivější stránce problému. Jak nahlížet na odpovědnost Rusů? Otázka viny je otázkou 20. století. Totalitní režimy – komunistické a nacistické – postavily víceméně každého dospělého občana před otázku: Jak jsem se choval já? Obstál jsem? V červnu roku 1946 vyšel v týdeníku Dnešek článek s titulkem: Jsem vinen? Jeho autor podepsaný iniciálami N. N. uvedl, že i když nekolaboroval, cítí silnou vinu, že neudělal něco víc proti nacismu. Vlastně žil pohodlný život a teď se za to stydí. Žádal proto ostatní o rozhřešení. Text vyvolal silnou odezvu, málokdo ale našel jasnou odpověď.
Tu zřejmě nejlépe popsal německý filozof Karl Jaspers v knize Otázka viny – Příspěvek k německé otázce, která vyšla ve stejném roce jako zmiňovaný český článek a je stále aktuální. Jaspers mimo jiné na adresu každého jednotlivého člověka uvádí: „Jestliže jsem neučinil všechno, co jsem mohl, abych jim [tj. zločinům] zabránil, jsem spoluvinen.“ Pro společnost pak podle něj platí následující teze: „Politická svoboda začíná tím, že většina jednotlivců – příslušníků národa – cítí svou společnou odpovědnost za politiku svého státu.“ Když dojde k tak velkému selhání, k jakému došlo za Hitlerova Německa či Putinova Ruska, je podle Jasperse zásadní přiznat vinu a pokusit se ji odčinit. „Očista je podmínkou naší politické svobody. Neboť teprve z vědomí viny vyrůstá vědomí solidarity a společné odpovědnosti, bez nichž není svoboda možná,“ píše německý filozof.
Pokud tedy někdo tvrdí, že Rusové nenesou odpovědnost za činy svého prezidenta, říká tím zároveň, že jejich země nikdy nemůže být skutečně svobodná. Vyžadování přijetí odpovědnosti není projevem kolektivní nenávisti, ale výzvou k cestě pokání.
Německý kancléř Willy Brandt v roce 1970 poklekl ve Varšavě před pomníkem připomínajícím osud obyvatel tamního ghetta. Symbolicky se tak znovu omluvil za zločiny, které spáchala jeho vlast, ačkoli se na nich sám nepodílel. Rusko se nemůže dočkat rozhřešení, dokud nějaký jeho budoucí prezident nepoklekne v Mariupolu.
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje
Erik Tabery
šéfredaktor
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].