Rychlým krokem se přesouváme od auta na nádraží. Počasí se pěkně pokazilo, na vlasy mi dopadá slabý déšť. Všude je plno lidí. Pod tabulemi sedí rodiny se zavazadly, kolem pobíhají mladí dobrovolníci v oranžových vestách hovořící ukrajinsky. S tátou dobíháme pod ukazatel. Vlak z Krakova má padesát minut zpoždění. Proč nám IDOS ukazuje jen deset? Svlékám si bundu, ve vlněném svetru je mi v hale vedro. Táta si běží koupit noviny, aby mi rozměnil bankovku na záchod.
Na reklamních plochách visí ukrajinské nápisy a směrovky. Zaplaví mě vlna pýchy, jak se celý český národ zahalil do modro-žlutých barev, přispívá organizacím, pomáhá s dovozem potravin a výrobou neprůstřelných vest, solidarita je tu vidět na každém kroku. Možná je jen trochu škoda, že se to tak neděje pokaždé.
Sedám si vedle telefonujícího pána se zavazadly, pozoruju měnící se tabule. A myslím na Ninu a její maminku, které cestují z Ukrajiny už celé tři dny. Kontroluju WhatsApp, zatím žádná zmínka o zpoždění, naposledy čekaly na česko-polské hranici. Halou se rozezní hlas ukrajinsky hovořící paní a informuje přijíždějící uprchlíky. Bolí mě hlava a jsem trochu ve stresu. Následující čas s námi v domě budou bydlet dva noví lidé. Budou jako členové rodiny, sdílet s námi koupelnu, kuchyň, budeme spolu trávit mnoho času. Vím, že to děláme pro dobrou věc, ale bude to složité a nějakou dobu potrvá, než si na to všichni zvykneme.
S Ninou jsme se propojily minulý týden přes studentskou organizaci, která zajišťuje pokoje a byty pro ukrajinské uprchlíky. Nina na Ukrajině učí děti anglicky, takže hovoří plynně. Což je velké štěstí. Vidím všude kolem, že jazyková bariéra je velkou překážkou.
Z Charkova se před měsícem přesunuly do Lvova, kde byla situace klidnější. Dle Nininých slov „quiet place“, bez bomb a násilí. A odtamtud je čekala ještě nejistá cesta do Polska. Tatínek s prarodiči zůstává na Ukrajině, protože přesun babičky a dědečka by byl příliš složitý. V pondělí se Nina s maminkou nedostaly do vlaku, očekávaný příjezd je dnes v šest. Myslím na pokoj, který jsme jim připravili. Snad se v něm budou cítit aspoň trochu jako doma.
Táta přináší bonbony a noviny, zjišťuju, že se na toaletách dalo platit kartou. Kolem se míhají rodiny, dvojice, kufry, sekuriťáci. Na mě emočně velmi silné. Tady se to všechno potkává, sem přijíždí každou chvilku vlak s lidmi, kteří doufají v nový život.
Vzadu u zábradlí sedí opřená maminka s kočárkem a s papírovými taškami. Má ztrhanou tvář, rozhlíží se zmateně kolem. Před modelem vlakového nádraží se honí děti s batůžky, maminky s kufry je pozorují z dálky. Mám sucho v krku. Nedokážu si představit sebe a svou rodinu, jak během chvilky musíme nacpat svůj život do pár tašek a opustit zbytek rodiny a svůj domov s výhledem na nejistou budoucnost v cizí zemi. Myšlenku rychle zaženu a raději se dál věnuji zprávám v mobilu.
Přichází mi zpráva. Vlak z Krakova dorazil. Posílám Nině fotku z místa, kde na ně čekáme. Vpravo Sephora, vlevo Burger King. Hala se začíná naplňovat. Důkaz příjezdu vlaku. Snad ji poznám a zachytím včas. Nečekaně přicházejí zprava. Fialový kufr, dva barevné košíky s kočičkami. Nina unaveně tlačí zavazadlo a pohledem nás hledá, maminka klopýtá za ní. Zamávám. Obě se k nám s úsměvem obracejí a táta okamžitě přebírá zavazadla. Zvířátka v košících naštvaně mňoukají. Taky mají proč, mají za sebou šíleně dlouhou cestu. Nina mě okamžitě objímá a zahrnuje přívalem ukrajinsko-anglických díků. Cítím, že je to velký projev vděčnosti a úlevy. Je to hřejivý pocit. X
Autorka je studenka.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
