Víra, cizinci a strach

I ti, kdo nevěnují čtení zpráv zvláštní pozornost, si možná všimli, že Emmanuel Macron nechal před pár týdny změnit barevný tón na národní vlajce. Francouzský prezident nařídil, aby modré pole vyvedené ve světlém odstínu nahradila tmavší námořnická modř.

Tenhle tón se pro francouzský prapor používal historicky až do poloviny sedmdesátých let minulého století, kdy ho změnil Valéry Giscard d’Estaing. Nadšenec pro spojenou Evropu chtěl, aby se modrá na vlajce Francie přiblížila podkladu na praporu Evropské unie, který pracuje se světlejším odstínem. Giscard věřil, že postkoloniální velikost Francie roste s velikostí Unie, a i tímhle nenápadným gestem to chtěl ukázat. Francouzští prezidenti mohou upravovat státní symboly, Giscard například ještě nechal zvolnit státní hymnu (a jeho následovník François Mitterrand zase Marseillaisu vrátil do původního tempa).

Macron svůj krok nijak zvlášť neanoncoval. Elysejský palác v tiskovém prohlášení stručně sdělil, že se prezident rozhodl pro tradičnější odstín modré. Interpretací se proto vyrojila řada. Od té, že si na podobnost obou vlajek, francouzské a unijní, stěžovali televizní technici, protože na obrazovce oba prapory vedle sebe splývaly. Až po tu, že se pět měsíců před volbami Macron snaží zalíbit nostalgikům po zašlé slávě Francie, kteří se kvůli podobným gestům možná rozhodnou v prezidentském duelu příští rok podpořit současného nájemníka Elysejského paláce.

Se vší úctou k televizním technikům, pohled na realitu současné…