Až se naše srdce…

Stojíme na verandě horského srubu někde uprostřed amerického Colorada. Je nám něco přes třicet a právě jsme s M. vyhráli soutěž v horolezectví.

Měli jsme za úkol vyšplhat po zdi domu a snést dolů něco, co bylo zavěšeno asi pět metrů vysoko.

Před námi se o to pár lidí pokusilo a neuspěli.

Koukli jsme s M. na sebe, já vylezl na židli, opřel se o zeď, M. mi vylezl na záda, natáhli jsme se a on se dostal k cíli.

Vyhráli jsme, takovou legrační českou cestou.

M. potom získal od naší indiánské konkurence bojové jméno Muž, který snědl všechno jídlo ptákům, protože po vyhrané soutěži dostal hlad a snědl všechno zrní, které bylo v nedaleké misce připraveno pro ptáky.

Další vzpomínka už je ze současnosti.

Sedím v hospodě na Bábě v Braníku, kam jsem občas za M. chodíval, a dívám se na to parte, kde vidím jméno toho skvělýho kámoše, a nechápu to.

To jméno tam přece nepatří!

Ale je tam a je to definitivní.

Vzpomínky jedou a spouští vlny smutku, jedna za druhou. Je to truchlení a truchlit se musí.

Ale ne pořád. Ten fakt, že už nikdy M. nezažijeme, je devastující, ale jenom pro nás, co jsme tu zbyli.

Ne pro M.

M. už ví, proč jsme vlastně na světě. Tuhle zásadní otázku už má zodpovězenou a my k té odpovědi ještě, každý svým tempem, míříme. Takže se musíme my všichni, kdo procházíme tímhle procesem, dostat co nejdřív do fáze, kdy vzpomínka, která dnes žene slzy do očí, nakonec vykouzlí na obličeji pobavený úsměv.

Takový, jaký měli naši indiánští…