Sedím v rakouském městečku Kremže a celé dopoledne telefonuju. Říkám: „Ano, samozřejmě. To nevadí. Chápu, anticovidová opatření. Tak to uspořádáme v nějakých lepších časech.“ A myslím si: „A v jakých, sakra?“ Právě mi zrušili další rakouskou akci. Měla jsem číst ze svého románu přeloženého do němčiny na gymnáziu ve Vídni.
V Rakousku jsem byla celé léto. Všude se kontrolovalo, jestli máte test nebo potvrzení o očkování. Jenže se rozjela další vlna a v Rakousku je lockdown. Prožívám covidové déjà vu. Ale mám to z jiných covidových vln už slušně nacvičené. Ten lehce příjemný, nepříliš tragický tón, s nímž posílám hodiny e-mailování, logistických manévrů a honoráře do pekel. Literární čtení, která dnes představují asi polovinu všech mých příjmů, se plánují i půl roku dopředu. Jenže už skoro rok a půl je mým hlavním time manažerem covid.
Zírám do bílé stěny, a abych se nelitovala, jdu si pustit seriál Ty. V jedné scéně křehká, ale velmi impulzivní žena zavraždí odmítače očkování. Přišel se jí omluvit, že jeho děti nakazili jejího syna spalničkami, protože, přece to musí pochopit, on si nemyslí, že by měl do svých dětí nechat píchat nějakou chemii. Nikdo neví, co to s nimi udělá. Žena chápavě přikyvuje. Její několikaměsíční syn měl díky spalničkám na kahánku, ale dostal se z toho. Muž, vysokoškolský profesor, spokojen sám se sebou a svou omluvou se otočí a chce odejít. Vražedkyně vytáhne zpod pultu své nablýskané pekárny baseballovou pálku…
Jsem Husákovo dítě,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
