Vychytralý telefon mi dodnes občas automaticky vrací na obrazovku fotografii jednoho exotického domu. Stojí na malé zelené vyvýšenině a vypadá tropicky. Je bílý a musí mít tak sto let. Je krásný, vyzařuje nostalgii, napůl scéna z filmu Vzpomínky na Afriku, napůl něco podobně sentimentálního odněkud z jihoasijské džungle. Ve skutečnosti stojí v městečku Nova Petrópolis, v horách na jihu Brazílie, v samém jeho centru. Nebo tedy stával, protože když jsme na stejné místo dorazili o rok později, spadla nám čelist. Dům byl pryč. Na jeho místě se skvělo zbrusu nové betonové parkoviště s elektronickou vstupní bránou.
„To je ale barbarství,“ popichovali jsme své přátele a známé ve zmíněném městečku, kde jsme s přestávkami žili skoro deset let. „Poslední původní dům. Jak to mohla radnice udělat?“ Čekali jsme obvyklou brazilskou litanii na téma korupce a zaostalosti místních papalášů, místo toho jsme ale narazili na prázdné pohledy. „Vždyť byl starý. To je byznys, to je pokrok. Na parkovišti se zastaví ještě více turistů. Co nevidět vydělají na nové, moderní nákupní středisko.“ Mysleli to vážně. Divní jsme byli my.
Časem jsme zjistili, že se nejedná o nijak výjimečný pohled. Brazilci nemají pro nějakou nostalgii po zašlých časech žádný smysl. Jejich města v podstatě postrádají starší centra – a pokud je mají, rozpadají se a v noci v nich občas planou ohně. Nejlepší řešení je ten chaos odklidit. Na jeho místě zbudovat jiný svět. Betonový a prosklený. Přehledný. Nový.
…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
