Joe Biden omilostněním vlastního syna potvrdil, že je tragický prezident

Na počátku politické kariéry dosluhujícího prezidenta Joea Bidena byla velká rodinná tragédie. Před více než padesáti lety, poté, co byl zvolen americkým senátorem a ještě ani nestačil usednout do senátorských lavic, zahynula během nezaviněné automobilové nehody jeho první manželka Neilia a spolu s ní roční dcera Naomi. Havárii přežili dva synové, Beau a Hunter. Beau je již po smrti, zemřel v roce 2015 na rakovinu. Hunter je právě v těchto dnech středobodem další tragédie: byl odsouzen za řadu trestných činů spojených s daňovými úniky a nelegálním držením zbraně a hrozí mu mnohaleté vězení. Vlastně hrozilo, protože, jak čtenáři našeho pravidelného newsletteru Americká krása nejspíše již vědí, jeho otec, toho času americký prezident, mu udělil plošnou, úplnou milost, jež se vztahuje na všechny možné případné federální zločiny sahající jedenáct let zpátky. V neděli, kdy byla informace zveřejněna, se tak rodinná tragédie proměnila v tragédii americké politiky a demokracie. Joe Biden porušil všechny předchozí sliby, zpochybnil fungování amerického soudnictví a v podstatě zničil morální převahu, kterou mohli do té chvíle cítit ve volbách poražení demokraté nad Donaldem Trumpem.

Právo udělit milost je původně snahou korigovat ve výjimečných případech soudní moc. V systému vyvažování jednotlivých složek moci státu, složky zákonodárné, výkonné a soudní, je možnost prezidenta „přehlasovat“ rozhodnutí nezávislého soudu pojistkou proti přešlapům, jež mohou nastat v procesu výkonu spravedlnosti. Běžně se také využívá jako akt velkorysosti v případě mimořádných okolností, které „slepý“ a vždy trochu chladně technokratický výkon soudní moci nedokáže zohlednit. Pravomoc pocitově i fakticky odkazuje někam mimo systém racionálního řízení státu, k absolutní vládě monarchů propojených a garantovaných nadlidskou vyšší mocí. 

Tak obrovská pravomoc ovšem klade mimořádné nároky na svého nositele. Předpokládá schopnost oddělit osobní zájmy od zájmů, které daná osoba, obvykle prezident nebo prezidentka, reprezentuje ve své politické roli. Ve chvíli udělení milosti je prezident skutečnou hlavou státu, absolutní mocí, ztělesněním vůle společnosti. A rozhodně není například hlavou rodinného klanu, jehož zájmy hájí před výkonem spravedlnosti. Bidenovo zdůvodnění, že „doufá, že Američané pochopí, proč jako otec a prezident došel k tomuto rozhodnutí“, je ale přesně okamžikem, kdy prezident přestal být schopen tyto dvě role oddělit.