Pušky a poznání

Tariku Gankisi měl původně jednoduchý úkol. Potěšit a roztančit tisíce lidí, kteří se první listopadový víkend v srdci Addis Abeby sešli na podporu tamní vlády a armády. Abiy Ahmed, premiér Etiopie, druhé nejlidnatější africké země zmítané vleklým občanským konfliktem, pár dní před manifestací vyhlásil nouzový stav a požádal obyvatele metropole, aby se ozbrojili a připravili na obranu před blížícími se „povstalci“. Tariku vzal podle scénáře do ruky mikrofon, sešel z pódia, ale proti plánu nezačal zpívat. „Nejsou to mladí lidé, kdo by teď měli táhnout do války,“ řekl. „Jsou to ti starší, kdo by měli vzít do ruky vlhké listy,“ dodal – a touto metaforou narážel na etiopský rituál usmíření.

Když se vrátil k pódiu a chtěl začít zpívat, zjistil, že mu pořadatelé vypnuli mikrofon. Zpěvák, jehož letošní videoklip Dishta Gina natočený v úrodných kopcovitých farmách jižní Etiopie na YouTube zhlédlo přes 20 milionů uživatelů, slyšel pískot. A ihned se stal terčem kritiky a výhrůžek na sociálních sítích: Co že to myslí tím mírem? Snad dohodu s „bandity“, které etiopský parlament vloni prohlásil za teroristickou skupinu? Minulý týden se hudebníka na jeho výzvu k míru zeptali moderátoři populární etiopské soukromé televizní stanice. Tariku nejprve řekl, že správné poselství pronesl v nevhodnou chvíli, pak zmlkl, položil si hlavu do dlaně a začal plakat. „Jdu zpátky do lesa,“ řekl po asi minutu trvajícím tichu a mínil tím odlehlý venkov, odkud pochází.

Populární hudebník tímto krokem zkouší vyplavat z víru vypjaté atmosféry současné Etiopie. Poslední rok zde probíhá válka centrální vlády za pomoci armády sousední Eritreje a vojenských milicí několika regionálních vlád proti TPLF, což je bývalá regionální vláda národa Tigrajců ze severu země. Vloni vypověděla poslušnost centrální vládě a premiér následně spustil trestnou operaci. Sliboval rychlou výhru, v praxi však probíhá vleklá guerillová válka a ani jedna strana není ochotná spolu začít jednat.

V přímé komunikaci na poselství populárního zpěváka odkazují především ti Etiopané, kteří sami sebe považují za menšinu stojící proti nacionalistickým vášním a oboustranné chybějící ochotě k dialogu. Té se v zemi nedostává, ačkoli podle OSN kvůli válce přežívá „v podmínkách srovnatelných s hladomorem“ 400 tisíc obyvatel Tigraje – jde mimochodem o tu samou oblast, kde v polovině osmdesátých let zuřil nejhorší hladomor afrických dějin. Jsou dokumentované masakry civilistů a hromadná znásilňování, jež páchají provládní síly i povstalci, kteří se přiblížili na vzdálenost zhruba 300 kilometrů od Addis Abeby, pětimilionové metropole a sídla Africké unie.

Další vývoj nikdo neumí odhadnout. Titulky západních médií varují před nejhorším scénářem: krvavým rozpadem podobným Jugoslávii devadesátých let. „Může Etiopie přežít?“ zněl například titulek hojně sdílené listopadové analýzy na webu dvouměsíčníku Foreign Affairs, jejíž autoři připomínají trvalé napětí panující v zemi složené z více než 70 národností. Stát je v podstatě imperiální říší založenou na přelomu 19. a 20. století monarchy z tehdy dominantního národa Amharů. Ti sice vtiskli moderní Etiopii hranice a dorozumívací jazyk, amharštinu, ale říše zůstala v mnoha směrech rozdělená. „Nikdy v historii se Etiopané neshodli, kdo je jejich legitimním vládcem nebo jak by měla být mezi národnostními skupinami rozdělena moc,“ píší autoři Nic Cheeseman a Yohannes Woldemariam.

V tomto momentu se ale dere na povrch mnohovrstevnatý psychologický, kulturní i ideologický střet. Valná část Etiopanů s tímto „západním“ varovným popisem reality zásadně nesouhlasí – a vadí jim i zmíněný důraz na probíhající humanitární krizi na severu země. A je nutné přiznat, že se zcela liší i perspektivy vyhlášených odborníků na Etiopii, a kdo chce složitý konflikt v srdci východní Afriky opravdu pochopit, tak narazí na vlastní limity poznání.