Proč jsme vyhráli studenou válku

Společná dohoda mezi Spojenými státy a Čínou o „vystupňování boje s klimatickou změnou“ byla zcela správně vnímána jako krok vpřed, i když zatím jenom velmi malý krok. Neobsahuje žádné specifické cíle, na rozdíl od dohody, již vyjednala v roce 2014 administrativa Baracka Obamy a jež předcházela pařížským dohodám. Současně ale naznačuje obnovení seriózního dialogu mezi dvěma největšími světovými ekonomikami a zároveň největšími producenty skleníkových plynů. Právě to ostatně vysvětluje, proč mělo tolik účastníků schůzky OSN v Glasgow dojem, že společné prohlášení vlilo do klimatického vyjednávání novou energii. A protože přichází po letech napjatých vztahů mezi Washingtonem a Pekingem, dobře také ukazuje ústřední dilema budoucí americké zahraniční politiky. Měla by se zaměřit na řešení největších a nejsložitějších globálních problémů, nebo by se měla soustředit na soupeření s Čínou?

Jak v časopise The Atlantic poznamenává Uri Friedman, prezident Joe Biden hovořil v září na plenárním zasedání OSN o „základní pravdě 21. století“, totiž že „naše bezpečnost, naše prosperita a samotné svobody jsou navzájem propojeny“, a prohlásil, že „musíme spolupracovat jako nikdy dříve v minulosti“. Když se soustředíme na hlavní výzvy budoucnosti, klima, pandemie, kybernetické války a kybernetickou bezpečnost, je opravdu obtížné chápat, co by bylo možné vyřešit bez spolupráce mezi Spojenými státy a Čínou.

Biden ale přesto slíbil, že jeho administrativa bude sledovat politiku „extrémního…