DĚLNÍCI KULTURY
Na Divadelní floře v Olomouci jsem moderoval debatu s tvůrci inscenace Kacířské eseje, která byla na festivalovém programu v rámci hostování pražského Studia Hrdinů. Představení Miroslava Bambuška vypráví o životě a díle filozofa Jana Patočky, prvního mluvčího Charty 77, kterého dohnal estébácký výslech po zveřejnění prohlášení formujícího se disentu až do infarktového bezvědomí, ze kterého se jedna z nejčistších duší v naší historii už neprobrala.
Ve hře hraje jeden z jeho žáků Miroslav Petříček. Pochopitelně žáků tajných, Patočka byl z Karlovy univerzity vyhozen v roce 1972 a Petříček tak k němu chodil na bytové semináře, které mu jako součást oficiálního studia stát uznal až po revoluci. Petříček Chartu podepsal krátce po svém učiteli, v únoru 1977. Protože ani on se nemohl kvůli komunistům živit tím, čemu nejvíc věřil, stojí u jeho jména slovo „technik“ – až do roku 1990 byl zaměstnán v Hydrometeorologickém ústavu.
Pár minut před debatou mi kvůli něčemu úplně jinému volal Vráťa Brabenec. Člověk, kvůli jehož trestnímu stíhání za obyčejnou chuť hrát si svobodně svou vlastní hudbu Charta 77 vznikla. Podepsal ji spolu s Patočkou mezi vůbec prvními. Saxofonistu Plastiků bolševici vyhnali v roce 1982 do Kanady, poslední kapkou pro něj bylo, když mu vyhrožovali, že mu unesou dvouletou dceru. Zeptal jsem se proto Miroslava Petříčka, jak snášel tlak režimu on.
„Jednoduše. Bylo mi šestadvacet, neměl jsem ženu, děti ani auto, nic mně…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
