Hrdým Čechem

Vlak. Přesněji mezinárodní expres Berlín–Budapešť. Vracím se do Prahy po dvou probdělých nocích strávených měřením našich chemických vzorků na berlínském synchrotronu. Jsem grogy, koukám nepřítomně z okna na sluncem zalité a do podzimu zbarvené skály v labském údolí, pospávám. Hraniční stanice Děčín, výměna personálu, kontrola jízdenek. Postarší pár přede mnou nerozumí. Asi Španělé. Mladá průvodčí přechází do lámané angličtiny. Tickets please. A dodává – no stop Praha hlavní nádraží, only Holešovice. Jinak next stop až Brno. Španělé stále nerozumějí. Normálně bych vystartoval na pomoc, už jen proto, abych se blýsknul před půvabnou průvodčí. Dnes ráno ale jedu na volnoběh a jen pomalu se mi daří v rozespalé hlavě zařadit rychlost. Takže jen pozoruji, jak se průvodčí snaží dále vysvětlovat. In Praha out in Holešovice capito? Necapito. Konečně se mi daří v hlavě zařadit alespoň jedničku a zmatené španělské dvojici svou rudimentární kastilštinou úspěšně vysvětluji, kde v Praze vystoupit. Odměnou je mi vděčný pohled průvodčí, která mi vzápětí kontroluje lístek. A na závěr pro jistotu dodává nezaměnitelnou pražštinou: „Takže v Holeškách, hele, pane, joó?“

Občas mívám problém pochopit, proč bych měl být hrdý na to, že jsem Čech. Souhrou náhod jsem se tu narodil a strávil většinu svého dosavadního života. Baví mě tady žít a pracovat, líbí se mi, když jsme zábavní, kreativní, vynalézaví, a zase o trochu míň mě těší, když se chováme ustrašeně a bojíme se čehokoli nového a neznámého…