„Byly to poněkud zvláštní narozeniny,“ vzpomíná ukrajinská kolegyně Asja, „táta pozval nějaké vojáky a ti najednou zaveleli, že se jede ‚k nim‘ a že s sebou máme vzít všechno jídlo, co doma najdeme. A jelo se. Chvíli po normální cestě a pak začal jen les…“ Asja popisuje, jak projížděli kolem autobusové zastávky těsně za odbočkou z hlavní cesty – byly na ní děti a usměvavý medvídek. Mělo to tu totiž vypadat jako místo, kam jezdí děti na tábor.
Ve skutečnosti je ale co půl kilometru zastavovali vojáci: doklady, totožnost, otevřít kufr a jelo se dál. A znovu a znovu. Pořád se jelo lesem. Cesta nevedla rovně, tu zatáčela doprava, tu doleva. Psal se rok 1985 a z Pripjati, kde Asja s rodiči bydlela, to bylo na místo určení skutečně kousek. Jenže ty kontroly a cesta cik cak to celé zdržovaly. Pak dorazili k prvním budovám. Další podrobná prohlídka. Poslední kontrola byla před domem chvilku před tím, než dveřmi zapadli dovnitř. Ve třetím patře potom oslavovali Asjiny narozeniny, pilo se a hodovalo, dokud jako dítě neusnula. Než se tak stalo, poslali ji dolů ke hlídkujícím vojákům se zbytky jídla – hladově se na ně vrhli a pojídali je rukama. Stála ve dveřích a pozorovala je. Celou dobu přemýšlela, jestli je odtud vůbec ještě kdy pustí ven…
Takto se Asje otiskla do paměti vzpomínka na jedno z ukrajinských tzv. uzavřených měst. Na území Sovětského svazu jich byly desítky: nedalo se do nich dojet veřejnou dopravou, nedalo se do nich zavolat telefonem, nedala se do nich…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
